Krvavá koruna

PROLOG

„Odpočinutí věčné dej zemřelým, Pane, a světlo věčné ať jim svítí. Ať odpočinou v pokoji. Amen."

„Amen." zopakovali slova kardinála všichni přítomní v katedrále. Před obrovskou závějí květin a věnců, které ležely přímo pod z dubu vyřezanou rakví, seděl vysoký muž v důstojnické uniformě a rozhlížel se nenápadně kolem sebe. Jeho kamenný, až děsivý výraz by se dal popsat jako tvář muže bez citů. On se tak ale tvářit musel. Musel, protože protokol zakazoval jakýkoliv projev citů na veřejnosti. A on to moc dobře věděl. Král přeci musí ctít zákony. Několikrát se podrbal na nose a koukal dále na obrovský černobílý portrét jeho ženy, který byl na podstavci vedle rakve. Varhanní hudba prolomila ticho, které v katedrále panovalo a on si konečně mohl nasadit čepici a zakrýt tak na krátko ostříhané hnědé vlasy. Smuteční hosté povstali a vojáci, kteří nastoupili před rakev, ji vzaly na ramena a pomalu začali pochodovat směrem k východu. Procházeli pod obrovskými vitrážovými okny, které díky slunci osvítili celou poslední cestu královny katedrálou pestrými barvami. Sbor na ochozu začal státní hymnu, „Tobě se klaním, země má" a král se vydal na pochod přímo za rakví. V těsné blízkosti za ním poté pochodovala dívka v černém kabátu s černým, jemnou látkou zdobeným kloboučkem. Vedle ní šla už stará a však stále vznešeně se tvářící dáma v černých šatech, opírající se o hůl. Za nimi pochodoval mladík v černém obleku s dívkou držící ho za ruku, která na sobě měla upnuté černé šaty.

„Nyní můžeme vidět královskou rodinu, jak se naposledy veřejně loučí s Jejím Veličenstvem královnou Annou Jánskou von Hamrštejn. Její veličenstvo královna zemřela po tragickém pádu ze schodů minulý týden. Její rakev je vojáky nyní ukládána do předem vybraného vozu, který ji odveze Pražským hradem až k rodinné hrobce v zahradách Hradu. Tam proběhne soukromé rozloučení nejbližší rodiny." ukončil živé vysílání pohřbu moderátor televize. Pohřební auto se krokem vydalo na cestu. Auto doprovázela celá královská rodina. Celá trasa byla lemována davy lidí, kteří před i na auto házeli květiny. Král se stále tvářil stejným kamenným výrazem, jako v katedrále. Někteří lidé se mu klanili, jiný se klanili autu s rakví. Když auto projíždělo prvním nádvořím, musel řidič dokonce zastavit a vlastnoručně sundat obrovské množství květin z čelního skla, které mu bránilo ve výhledu. Poté se vydali stejným tempem dál. Lidé se klanili, tleskali, jiní si utírali slzy u očí, další si vše natáčeli na mobily. Průvod poté opustil Hrad a přes kamenný most se dostal až do zahrad, kde už se nacházela bohatě zdobená gotická hrobka rodu von Hamrštejn. Tím byl ukončen královský pohřeb a skončil i státní smutek. Královská rodina se rozloučila s královnou a poté všichni šli zpět do Hradu. „Bude mi chybět." pronesla dívka v černém kabátu. „To nám všem Eleonoro. To nám všem." povzdechla starší dáma a podívala se na krále. „Opravdu budeš mít proslov do televize?" „Už je to tak mamá." odpověděl otráveně s chladným tónem král. „Jane, proč to děláš? V takových chvílích má být rodina uzavřena a truchlit po svém." Král se otočil a výhružným pohledem se podíval na svou matku. „Nebudeš mi zase přikazovat, co smím a nesmím. Jsi snad ještě horší než Anna." řekl a odešel.

„Myslím, že je to dobrý nápad, aby král promluvil se svými poddanými a ulevil jim v jejich zármutku." řekla dívka v černých šatech. „Kateřino, vy byste tu správně neměla vůbec být. Tohle bylo rozloučení blízkého kruhu rodiny. A pokud vím, vy do rodiny nepatříte. Jste sice přítelkyní tady Karla, ale pořád jen přítelkyní. V rodině budete až jedině po svatbě a to jedině přes mou mrtvolu." řekla dáma a odešla. „Neboj se, nemyslí to tak. Babička je někdy až moc rázná a dřív mluví, než si rozmyslí, co chce říct." usmál se Karel a s Kateřinou odešli také do Hradu. Eleonora zůstala na mostě, opřela se o kamennou zídku a přejížděla pohledem přes Hrad, nad kterým se tyčila katedrála svatého Víta, ve které proběhl pohřeb. „Co budu bez tebe dělat." povzdechla si tiše a poté také odešla.

„Vaše veličenstvo, jsme připraveni. Za pět minut máte živý vstup na všech stanicích v zemi." usmál se nervózně režisér králových proslovů do televize. Salónek, kde se proslov natáčel, byl bohatě zdobený zelenými tapetami a křišťálovými lustry. Sametové čalounění na všech křesílkách mělo na sobě znak rodu. Král stál před kamerou v černém obleku s černým páskem na ruce, připraven začít. „Nezapomeňte prosím, jedeme živě, text poběží přímo před vámi..." pokračoval režisér, ale král ho hlasitě přerušil. „Nejsem dítě. Vím, jak se točí proslovy. Laskavě mne nechte dělat mou práci!" vykřikl. V salonku nastalo ticho. Režisér se králi díval přímo do očí a cítil, jako by ho králův pohled propaloval skrz. „Odpusťte Veličenstvo." uklonil se režisér a odešel. „Ještě někdo mi chce říkat co máme dělat?" rozhlédl se král kolem se stejně zuřivým výrazem. „Zbláznil jsi se?" vešla do salónku jeho matka. Všichni v místnosti se uklonili. Byla totiž bývalou královnou až do smrti jejího manžela. Od té doby se jí říká Královna matka. „Výsosti." pozdravili ji všichni. Ona však rychle přistoupila ke králi. „Dvě minuty do proslovu a ty vyhodíš režiséra? Ty jsi zase pil že? Táhne to z tebe."

„Mamá prosím. Teď se to opravdu nehodí." odpověděl se skoro zatnutými zuby král a díval se přitom na červené světýlko na kameře, které se mělo každou chvíli rozsvítit a upozornit na začátek přímého přenosu. „Nemůžeš jen tak vyhazovat lidi kolem sebe jen proto, že si neumíš nechat poradit. Jsi nenapravitelný." řekla a odešla zrovna ve chvíli, kdy se rozsvítilo červené světýlko. Král se postavil do pozoru. „Přepojujeme nyní na Pražský hrad, kde Jeho Veličenstvo promluví k lidu." pronesl hlas ve všech domácnostech v zemi, kde zrovna hrála televize. „Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl tu strašnou zprávu o smrti mé milované ženy a vámi všemi milované královny uběhlo už několik dní. Přesto jsem stále zarmoucen a společně s mou rodinou se snažím přečkat toto, pro všechny těžké období....."

„Tak co řekl?" zeptala se Eleonora své babičky, která vešla do větší, ale méně zdobenější soukromé komnaty rodiny, kde všichni sledovali králův proslov. „Je to paličák. Jako jeho otec." odpověděla Královna matka a sedla si do svého křesla a sledovala proslov. „Jsou to právě tyto události, které rodinu, ale i celý národ sjednotí. Končí však období smutku. Nyní bychom měli oslavovat její krásný, byť krátký život."

Karel s Kateřinou seděli na jedné pohovce. Vedle Kateřiny seděl i její pes Indy, anglický špringršpaněl. Karel ho chtěl už mockrát pohladit, ale Indy na něj vždy zavrčel. I služebnictvo s ním mívalo neshody a Indy jednoho lokaje dokonce pokousal na noze. „Okamžitě řekněte tomu psovi, aby seskočil z pohovky." rozčílila se Královna matka. „Indy, dolů. Buď hodný." řekla klidným hlasem Kateřina a Indy poslušně seskočil dolů a lehl si na koberec. „Těmito slovy se s vámi loučím a Bůh žehnej koruně." Pronesl král a živé vysílání bylo ukončeno. Poté král vešel do místnosti, kde byla celá rodina. „Tak co na ten proslov říkáte?" řekl a šel spokojeně k minibaru, kde vzal láhev whiskey a nalil si do skleničky.

„Já už nevím ani kdy lžeš a kdy mluvíš pravdu. Jak je možné, že k lidem mluvíš tak mile, ale na nás vždy mluvíš agresivně?" řekl Karel tiše. „Co si to tam mumláš? Jistě nic neříkej. Bojíš se to říct nahlas že? Vychoval jsem poseru. Jsi ostuda." Král chtěl ke Karlovi přistoupit, ale Indy, který mu ležel v cestě na něj zavrčel a zaštěkal. „Pitomí psisko. Vykastrovat." vykřikl. Poté si nalil a hned zase vypil několik sklenic whiskey a když už byla láhev prázdná, hodil sklenicí o zem. „Tahle..." zakymácel se „...Tahle rodina je ostudou. Já jsem jedinej, koho ti lidi venku maj ještě rádi. Beze mě jste nicky. Všichni." rozhlédl se kolem a kolébavou chůzí odešel. V místnosti bylo naprosté ticho. Všichni se dívali jeden na druhého. Královna matka vypadalo, že chce něco říct, ale nakonec byla také ticho. Poté, co skončil její oblíbený pořad v televizi zavolala svou komornou, která jí odvedla do pokoje. Eleonora se podívala na Karla. „Nesmíš si ty jeho řeči tak brát. Když je opilý, neví co říká." usmála se, a snažila se povzbudit bratra.

„Já s otcem souhlasím v jednom. Zemi bych vedl lépe než ty. Ženy na trůn nepatří." odpověděl chladně a také odešel. Eleonora se dál dívala na televizi, ale vůbec nevnímala, co v ní běží. V hlavě se jí ozývaly hlasy, které jí akorát více a více přesvědčovaly v tom, že nikdy nebude dobrou panovnicí a nikdy nebude dobrá pro svou rodinu.

Během noci byly všechny černé prapory na Hradě staženy a na hlavní stožár na královském paláci byla vyvěšena Královská standarta označující přítomnost krále.