Krvavá koruna

KAPITOLA XX.

O několik dní později se konal pohřeb Jana Ludwiga. Počasí bylo velmi deštivé a tak Prahou na Hrad procházel obrovský průvod černých deštníků. Když skončila mše a celý obřad byl ukončen, sešlo se mnoho lidí předzavřenými branami Hradu, kam znovu pokládali spoustu květin. Najednou se ale stalo nečekané. Hradní brána se otevřela a před všechny ty lidi, kteří tam v dešti stáli, vyšla ven Eleonora s Královnou matkou. Obě byly oblečené v černém. Eleonora procházela uličkou mezi květinami a lidmi. Prohlížela si každou kytici, která tam ležela. Poté se otočila k davu, kde všichni držely mobilní telefony, a fotili, a natáčeli si ji. Kolem koho prošla, se však vždy uklonil, či dámy udělaly pukrle. Královna matka se vydala opačným směrem. Usmívala se na všechny. Uviděla jednu holčičku, která stála za několika lidmi, jak drží v ruce kytici růží. Poprosila tedy jednoho policistu, který stál opodál, aby dívenku doprovodil z davu až k ní. Poté se Královna matka k dívce sklonila. „Chceš tam ty květiny předat se mnou?" usmála se.

„Ne." řekla dívka rázně a Královna matka se poněkud smutně podívala kolem. „Ty jsou pro vás." usmála se dívenka.

Královna matka úsměv opětovala a kytici si od dívenky vzala. „Děkuji. Mnohokrát děkuji." zašeptala. Poté už s Eleonorou zašli zpět do Hradu za jásotu a potlesku davu. Z brány poté vyšly dvě řady vojáků s trubkami a postavili se před dav. Za nimi vyšel ven muž v černé róbě s čepcem a v ruce držel obrovské zlaté žezlo. Trubači zatroubili královskou fanfáru. „Všemohoucí Bůh, povolal si k sobě našeho milovaného krále, Jeho Veličenstvo, Jana Ludwiga von Hamrštejn. My, členové Tajné rady královské pečetě, a lidé tady v Praze a ve všech koutech monarchie, tady na tomto místě v tento slavnostní moment, prohlašujeme princeznu Eleonoru von Hamrštejn královnou Spojeného království koruny české. Z Pražského hradu, sídla královny, nechť nyní zazní toto provolání. Bůh ochraňuj královnu."

„Bůh ochraňuj královnu." zopakoval jednohlasně dav. Poté začala hrát hymna, kterou zpívali všichni přítomní před Hradem. Eleonora mezitím stála v salónku, kde se připravovala na svůj proslov do televize. Služebné běhaly sem a tam a nosily jí různé šperky a doplňky. Královna matka tomu všemu přihlížela, a poté, když už byla Eleonora připravená, ji ještě zastavila. „Drahá, chtěla bych ti něco říci. Teď jsi konečně, právoplatnou královnou. To co se stalo, nás všechny poznamenalo. Stejně tak tvůj lid. Nedovol ale, aby tě tvá minulost zastrašovala. Dokázala jsi zabránit válce jen několik dní na trůnu. To ani tvůj otec nezvládl. Rodina je hlavní věcí, která drží všechno pohromadě. Ale ty jakožto královna musíš pohromadě udržet celou monarchii. A tam rodina nemá své místo. Koruna je na prvním místě. Koruna musí vyhrát. Vždycky." usmála se Královna matka, a Eleonora se vydala do místnosti, odkud byl poté vysílán projev do celého království. Královna matka si projev pustila ve své pracovně, kde na psacím stolku měla fotografii jejího nejstaršího syna. Se slzami v očích ji vzala do ruky. „Brzy se uvidíme. A doufám, že mi vše odpustíš." zašeptala.