Krvavá koruna

KAPITOLA VIII.

Ráno přišel majordomus k ložnici krále s podnosem, na kterém byla míchaná vejce s toasty a horký čaj. Ani neklepal, jen loktem vzal za kliku a vešel dovnitř. „Dobré ráno Veličenstvo. Je 7:30." V místnosti byla úplná tma, a tak majordomus položil podnos na stolek a šel roztáhnout závěsy. Až poté si všiml, že postel byla prázdná a vzorně ustlaná. Přišlo mu divné, že by si král sám ustlal, a tak šel dolů do kuchyně, kde zrovna snídala komorná Eleonory a králův komorník. Nikdo z nich ale neměl tušení, kde by král mohl být. Chodbami se ale najednou ozval hlasitý ženský výkřik. Všichni tři se rychle vydali hledat, odkud výkřik vyšel. Konečně našly uklízečku, která stála na soukromém schodišti, s vyděšeným výrazem. „Co se stalo?" zeptal se komorník. Uklízečka jen ukázala na dveře královi pracovny, které byly otevřené dokořán. Majordomus se vydal nahoru, zatímco komorná odvedla uklízečku do kuchyně. Najednou se v chodbě objevila v noční košili Královna matka, která zůstala stát na chodbě opřená o hůl, a snažila se popadnout dech. Majordomus se rozhlédl po pracovně, a když spatřil, co uklízečku vyděsilo, vycouval pomalu zpátky na chodbu. „Tak co se tu děje?" zeptala se ho Královna matka, a podívala se do pracovny. „Proboha." Když také spatřila tu hrůzu, musel se opřít rukou o futra dveří. Na zemi leželo tělo se znetvořenou tváří. Že jde o krále bylo poznat jen podle stejného oblečení, které měl na sobě dříve. K pracovně přiběhla i Eleonora a Karel. „Babičko, je vám dobře?" podivil se Karel, když viděl Královnu matku opřenou v slzách o zeď. Eleonora vstoupila do pracovny, a jakmile také spatřila mrtvého krále, vyběhla ven. „Zavolejte Šanderu." řekla Královna matka a pokusila se narovnat. Poté si utřela slzy a s vážným výrazem se otočila na Eleonoru. Silněji uchopila rukojeť hůlky, pravou nohu dala kousek od paty levé nohy a pokrčila kolena. Poté se uklonila hlavou a tiše řekla: „Ať žije královna." Poté, neuklonil i majordomus a neochotně i Karel. Eleonora se nervózně koukala na všechny a nevěděla, co má dělat. Karel odešel zpátky do své ložnice a Královna matka políbila Eleonoru na tváře. „Tohle se musí udržet v tajnosti, dokud se nenajde vrah. Nesmíme dopustit, aby se lidé dozvěděli, že byl jejich král zavražděn, a vrah je na svobodě. Poznamenalo by to rodinu na dlouhá léta. Volal už někdo toho Šanderu?" řekla Královna matka a poté také odešla do své ložnice. Když se na ni Eleonora dívala, jak jde tou chodbou, viděla starou a zoufalou ženu, která právě přišla o syna. Královna matka ještě na chvíli zastavila a opřela se o hůlku, aby mohla lépe popadnout dech.

Pavel stál u automatu na kávu a čekal, až se mu naplní kelímek bílou krémovou kávou. Měl na sobě černý oblek s bílou košilí a červenou kravatou. Automat hlasitě zapípal na znamení, že je káva hotová. Pavel vytáhl bílé plastové víčko a přikryl jím kelímek. Poté si stoupl do fronty na automat se sušenkami. Když na něj konečně přišla řada, stihl vypít už půlku kávy. Rychle si tedy objednal polo- máčené máslové sušenky a vydal se do své kanceláře. Tam mu v kapse kabátu vyzvání mobil. Když ho konečně vytáhne z kapsy, zjistí, že mu volá Lord komoří. „Inspektore? Jsem rád, že jsem vás zastihl na první pokus." V jeho hlase bylo ale něco podivného. Něco co se Pavlovi nelíbilo. Vždy to byl takový vážný a hluboký hlas, ale teď se ten hlas klepal a měnil tón neustále. „Musíte přijet co nejdříve na Hrad. Slečna Fúksová už je zde a čeká na vás."

„Jana? Ale co tam dělá?" zeptal se s údivem Pavel, ale to už byl telefon hluchý. Neváhal, vzal si kelímek s kávou, sušenky, sedl do auta a jel na Hrad. Hustá ranní mlha zakrývala silnici jen kousek před jeho autem, a tak musel jet velmi opatrně. Konečně se dostal až k bráně na první nádvoří. Vojákům ukázal průkaz a zaparkoval přímo u vchodu. Nikdo na něj u dveří ale nečekal. Bez jakéhokoliv uvítání vešel do přijímací haly a pokračoval chodbou, kterou už dobře znal z poslední návštěvy. „Pavle tady!" uslyšel po chvíli známý hlas. Jana stála za ním u jedné z mnoha vedlejších chodeb, kolem kterých prošel. Pavel se podivil, proč má Jana na sobě modrou kombinézu a roušku, které používá jen při prohledávání místa činu. „O co jde? Ani jsem si nestihl dát kávu." pousmál se Pavel. Jana však neměla náladu na žádné žerty. „Průšvih. Pojď." řekla a odvedla ho do královy pracovny. „A do prdele." řekl tiše Pavel, když uviděl místo činu. „Čas smrti odhaduju kolem půlnoci. Vražednou zbraň jsme našli pod oknem ve křoví. Vrah ji zřejmě vyhodil oknem, ale žádné otisky nemáme." Jana vzala plastový sáček s těžítkem z pracovního stolu a ukázala ji Pavlovi. Byla to velká skleněná zakrvácená koule s plochým dnem, aby se nekutálela po stole a mohla zatěžovat papíry. „Musel ho uhodit tak šestkrát. Nikdy jsem nic podobného neviděla." Pavla ale překvapilo ještě něco. Tělo leželo v poloze, jako by spadlo ze židle. „Podívej. Je to jako kdyby seděl, ale něco, nebo někdo, ho shodil na zem. Ani bezvládné tělo nespadne ze židle takhle. Ležel obličejem dolů předpokládám." Jana jen souhlasila. „Je to tak. Takže s tělem někdo manipuloval?"

Pavel se procházel kolem cedulek s čísly, které označovaly možné stopy. „Nemá žádné stopy zápasu. Musel pachatele znát." řekla ještě Jana a poté nechala kolegy odnést tělo. Podle instrukcí, které podala Královna matka, museli policisté teď jezdit jedním ze zadních vjezdů do Hradu, který tisk nikdy nijak nesledoval. I přesto nechala pro jistotu otisknout v novinách zprávu, že se na Hradě bude konat policejní cvičení, a proto bude výskyt policistů mnohem větší. A zdálo se, že zpráva zafungovala, protože nikdo si nevšímal policejních aut s majáčky, které vjížděli celé dopoledne na Hrad.

Pavel stále ještě prohledával pracovnu. Jana tam ještě douklízela cedulky s čísly a chystala se odejít, když ji ale Pavel zastavil s jeho teorií. „Podívej." sedl si do židle, která byla u pracovního stolu. „Když bych mě někdo praštil do hlavy v sedě, tak bych spadl na zem." Názorně to předvedl a praštil sebou o zem. Poloha ve které ležel, ale neodpovídala té, ve které tělo našli. „Zkus mě posadit zpátky na židli." řekl Janě. Ta na něj chvíli jen koukala, ale poté se ho pokusila zvednout. Jenže to nedokázala. Pavel se tedy posadil zpátky na židli sám. Poté se celý uvolnil a upadl znovu, ale tentokrát bezvládně. Poloha už mnohem více odpovídala. Navíc si všiml, že pod stolem je ještě jedna menší krvavá skvrna. „Hele. Vyfoť i tohle ještě." řekl Janě, která vytáhla fotoaparát a vyfotila krvavou skvrnu přímo pod psacím stolem. „Takže nejdříve ležel hlavou tam. Pak ale ho někdo přemístil na tohle místo." ukázala na mnohem větší krvavou skvrnu kousek od stolu. „Proč by ho ale někdo přemisťoval, když to ani nezakamufloval jako sebevraždu?" zeptala se Jana. „To je moc dobrá otázka."

Z přemýšlení je vyrušilo zaklepání na dveře. Když se tam oba podívali, uviděli Královnu matku v černých šatech. „Dobré dopoledne i vám slečno." pousmála se na Janu. „Vaše Výsosti." uklonil se Pavel a Jana udělala pukrle. „Chtěla bych vás jen poprosit o co největší mlčenlivost. S tiskem budeme komunikovat pouze my. Jste tu jen kvůli policejnímu cvičení. Nemůžeme si dovolit ohrozit Korunu, jen proto, protože nemáme vraha mého nejstaršího syna. Jakmile bude dopaden, oznámíme to veřejnosti s tím, že byl vrah dopaden přímo na místě. To, že by lidé začali obviňovat jeden druhého, nebo dokonce okolní státy by vedlo k nepokojům, ne-li k válce." pokračovala. „Jistě. To naprosto chápu a budu to respektovat. A dovolte mi vyjádřit upřímnou soustrast." řekl Pavel. Jana souhlasně přikývla a po dalším pukrleti odešla. „Přesto madam, doporučuji Hrad zcela uzavřít. I ty části, které jsou pro veřejnost. Mohlo by dojít k útěku vraha, nebo ke zničení některých stop. Musíme prohledat celý Hrad. A budu chtít také mluvit s vámi, a dalšími členy rodiny i služebnictvem. Také i s Jejím Veličenstvem." řekl Pavel. „Pokusím se to zařídit co nejdříve. A pokud budete chtít, můžete využít mou starou pracovnu jako provizorní kancelář." odpověděla Královna matka a opustila pracovnu. Sešla po schodišti až dolů do kuchyně, kde se u stolu scházelo služebnictvo. Bylo to vůbec poprvé, kdy kuchyni navštívila, a proto se také zvědavě rozhlížela kolem. Snažila se udržet úsměv, ale místo toho se tvářila velice vážně. „Všichni už nejspíše víte, co se stalo. Já vás chci jen za celou rodinu poprosit. Nikde nikomu nic neříkejte. Co se stalo, zůstane jen tady. Nikdo neopustí Hrad, dokud se to nevyřeší. Mezitím ale také nebude rodina truchlit, nebudou staženy prapory, nebudeme držet smutek. Ani my, ani vy. Rozumíte my?" podívala se na všechny. Majordomus souhlasil za všechny. Měl ale jen jednu otázku. „Madam, jak máme nyní oslovovat slečnu Eleonoru?" Královnu matku tato otázka poněkud překvapila, ale poté se jen opřela oběma rukama o hůlku a klidným hlasem odpověděla: „Vy jako první mimo královskou rodinu ji budete oslovovat Vaše Veličenstvo. Pro vás už je to královna." A odešla. Všichni se dívali jeden na druhého s velkým překvapením. Královská rodina chce utajit smrt krále? To přece není možné.