Krvavá koruna

KAPITOLA XVIII.

Eleonora se rozhodla jednat tentokrát sama bez rad její babičky. Nechala si zavolat všechen personál, a všem rozdala úkoly. Oznámila, že královská rodina bude týden držet smutek spolu s národem. Lord komoří začal sepisovat prohlášení, vlajky na královských rezidencích začaly klesat na půl žerdi a úřední budovy vyvěšovaly černé prapory. Na kovový plot před hradem bylo v rámečku vyvěšeno prohlášení. Lidé se opět začali scházet před branou se svíčkami, kyticemi nebo se přišli jen uklonit.

„Přerušujeme vysílání, abychom vám přinesli nejnovější zprávy. Hrad právě oznámil, že král zemřel. V prohlášení stojí: S hlubokým zármutkem královská rodina oznamuje, že zemřelo Jeho Veličenstvo Jan Ludwig von Hamrštejn. Její Veličenstvo královna a královská rodina budou držet týden smutek, který ukončí státní pohřeb Jeho Veličenstva." opakovali reportéři na všech televizních kanálech oficiální prohlášení Hradu. Lidé konečně měli potvrzené, že jejich král zemřel. Že byl zavražděn, ale bylo utajeno.

Na Hrad postupně začali přicházet oficiální kondolence od hlav sousedních států. Eleonora se rozhodla toho využít, a pozvala si na Hrad velvyslance sousedních států.

Všichni dorazili oblečení v nejlepších oblecích, jaké měli, a postavili se do řady v přijímacím salonku. Povídali si mezi sebou a pokoušeli se zjistit, proč přesně si je královna pozvala, ale ani jeden z nich nevěděl. Najednou se otevřely mohutné zdobené dveře, a do salonku vešla Eleonora v černých šatech. Všichni přítomní se uklonili a pozdravili ji. Eleonora byla k nepoznání. Neprojevila ani kousek nervozity. Tvářila se naprosto chladně, ale přitom z ní vyzařovala i klidná nálada. Postavila se před všechny, a prohlédla si je. Velvyslanci byli všichni staří diplomaté, kteří stále ctili tradice a žili spíše skromněji, než aby žili v obrovských vilách určených pro jejich pobyt. Eleonora každého z nich osobně uvítala na Hradě. Velvyslance Ruska, Polska, Německa, Rakouska, Slovenska, Chorvatska a dalších. Poté všem předala obálky s pozváním jich a také jejich prezidentů a prezidentek na jednání na zámku Hluboká. Všichni velvyslanci slíbili, že pozvánky osobně doručí. Poté je královna pozvala na neoficiální večeři.

Druhý den se konečně odehrával soud s Kateřinou. Do obrovské dubovým dřevem obložené místnosti se sešli zástupci médií, fotografové i veřejnost. První do místnosti vstoupil Pavel. Měl na sobě talár s čepičkou. Fotografové se na něj vrhli, aby pořídili co nejlepší fotografie. Za Pavlem do místnosti vešel i státní zástupce. Do lavic na boku síně usedla také porota sestavená z nezávislých porotců, kteří nemají žádné spojení s případem. Pak se pozornost vše upřela k druhým dveřím místnosti, skrz které do místnosti vstoupila Kateřina s policisty za zády a pouty na rukou. Na sobě měla modrošedou kombinézu, které se nosí ve věznicích. Strhlo se obrovské šílenství. To ale přerušil příchod soudce. Všichni přítomní se postavili, a poté na pokyn soudce se posadili. „Prosím zástupce médií, aby od tohoto okamžiku nepořizovali žádný obrazový ani zvukový záznam jednání. Děkuji." řekl soudce. Klapání fotoaparátů utichlo a fotografové dokonce opustili i soudní síň, aby jednání proběhlo v klidu. „Zahajují jednání podle paragrafu 140 Trestního zákoníku ve věci vraždy ve formě organizátorství." začal soudce úvodní proslov. Pavel celou dobu pozoroval Kateřinu. Ta ale celé jednání koukala do stolu. Neodpovídala na otázky, stále odmítala vinu a sváděla ji na jejího kamaráda, který jí ve všem pomohl. O několik hodin později došlo k rozsudku. „Vězenkyně povstane." řekl soudce a otočil se na předsedu poroty. Poté co se Kateřina postavila, se soudce zeptal. „Shodla se porota jednohlasně nad rozsudkem?"

„Ano, ctihodnosti. Shledali jsme obžalovanou, vinnou ve všech směrech obžaloby." řekla předseda a znovu se posadil. Soudce se otočil na Kateřinu, a nasadil si černý čepec. „Kateřino Špinková, byla jste shledána vinnou a za úkladnou vraždu se odsuzujete k trestu smrti. Budete odvedena na místo popravy, kde budete viset, dokud nezemřete. Ať je Bůh milostiv nad vaši duší." řekl soudce, podepsal rozsudek a symbolicky zlomil přede všemi pero, kterým tak učinil. Pavel se naposledy podíval na Kateřinu, která stále měla kamenný výraz, když jí odváděli do popravčí místnosti. Tam na ní čekaly padací dveře v podlaze a lano s oprátkou. Na hlavu jí byl nasazen pytel, poté kolem krku utažena oprátka. Pak už stačilo jen zatáhnout za páku, dvířka se otevřela a poprava byla dokončena.

Druhý den si o všem přečetl Karel v novinách. Jeho zlomené srdce stále bolelo. Nemohl tomu pořád ještě uvěřit. Článek dočetl jen stěží, jak se mu klepaly ruce, ve kterých noviny držel.