Krvavá koruna

KAPITOLA X.

„Drahoušku můžeš na slovíčko?" usmála se Královna matka na Eleonoru, která seděla v obývacím pokoji a sledovala televizi. Ve zprávách se nemluvilo o ničem jiném než zatčení Karla. Královna matka se posadila na pohovku vedle ní. „Musíme vyřešit, jak vše utajit před veřejností, dokud nenastane vhodný čas, a také co ty jako královna teď budeš dělat."

„Já ještě sama nedokážu vstřebat, že jsem královnou. Je to obrovská zodpovědnost." Odpověděla Eleonora a vypnula televizi.

„Chápu, ale teď opravdu musíme vymyslet, co uděláme."

„A neublížíme Koruně jen tím, že to utajíme?"

Královna matka se zamračila. „Má drahá, Koruně neprospěje to, že vyjde na světlo vražda krále s tím, že ještě nemáme vraha. Už jsem to vysvětlovala tomu inspektorovi, že by to vyvolalo nepokoje a obviňování se navzájem. To nesmíme dovolit. Policie tu je pouze kvůli cvičení."

„Tak vydáme prohlášení, že je král nemocen a nemůže dočasně vykonávat funkci?" napadlo Eleonoru.

„To zní dobře. Necháme Lorda komořího, aby to dostal do novin." řekla Královna matka a vydala se do jejího pokoje. Eleonora si znovu pustila televizi a sledovala zprávy.

„Korunní princ Karel Jan von Hamrštejn byl dnes z Hradu odvezen policií. Máme tu pro vás exkluzivní fotografii prince v poutech, jak je odváděn do policejního vozu. Co za tím stojí? Stalo se na Hradě něco? Má toto zatčení souvislost s vraždou ředitele Královské galerie? Na to vše nám odpoví dnešní host...." Eleonora znovu vypnula televizi, aby nemusela poslouchat různé pomluvy, které si bulvár vymyslel.

Královna matka mezitím předala Lordu komořímu text, který měl být co nejrychleji otištěn v novinách. To se také podařilo a hned druhý den všechny noviny zaměřily svou pozornost na královu nemoc. Jedny noviny držel v ruce i Pavel, který seděl ve výslechové místnosti. Dveře naproti němu se pomalu otevřeli a za policistou do místnosti vešel Karel, s pouty na rukou. Vypadal příšerně. Tmavé kruhy pod rudýma očima naznačovaly, že noc v cele vůbec nespal.

„Posaďte se." řekl Pavel. „Sundejte mu pouta. Nikam nám neuteče."

Karel se posadil, a ihned co mu byla sundána pouta si promnul oči. „Nespal jsem celou noc. Proč tu vůbec jsem?" řekl rozzuřeně, i když se spíše zdálo, že zakrývá strach, který cítil.

Pavel položil noviny tak, že si Karel mohl přečíst, co se tam psalo. Nevypadal nijak překvapeně. Skoro se až pousmál.

Pavel mezitím vytáhl z pod stolu složku z laboratoří. „Takže, krev na rukávu vaší košile se shoduje s krví Jeho Veličenstva. Navíc majordomus vypověděl, že vás viděl, jak vcházíte do jeho pracovny a podezřele rychle jste se usmířil s otcem. Prosím. Vysvětlete to."

Pavel působil přísněji než obvykle. Stále si pročítal papíry z laboratoří, a čekal na vysvětlení.

„Je to pravda, šel jsem po večeři na chvíli do své ložnice s Kateřinou, ale poté jsem šel za otcem. Chtěl jsem mu domluvit, aby přestal být, jaký je. Když jsem ale vešel do jeho pracovny, neviděl jsem ho. Šel jsem tedy až ke stolu a poté si všiml, že už mrtvý ležel na podlaze. Zpanikařil jsem. Viděl jsem se s majordomem, tudíž by mě mohl se smrtí krále hned začít spojovat. Tak jsem otce posadil na židli, aby to vypadalo, že stále sedí u stolu, a jak jsem ho zvedal, ušpinil jsem si rukáv. Poté jsem ve dveřích ještě řekl, že je vše v pořádku a že už jsme spolu za dobře, aby to vypadalo, že s otcem pořád mluvím. Potom jsem rychle odešel. Když jste mě pak viděli, jak myju rukáv košile, znovu jsem zpanikařil. Za to hození košile na vás se omlouvám." Karel se celý klepal. V rukách mačkal roh novin, které ležely před ním.

„Takže tvrdíte, že už byl mrtvý. To dokazuje to, že se s tělem opravdu hýbalo. Navíc tyto papíry usvědčují, že král musel být už mrtvý, když jste za ním šel. Takže to musel být někdo jiný." zamyslel se Pavel a vytáhl z kapsy svůj notes. „Majordomus tvrdí, že viděl ještě služebnou, jak vcházela do pracovny. Je to možné?"

„No pokud vím, tak ale jeho služebná na Hradě nebyla." podivil se Karel.

„Jak to myslíte? Ona nežije na Hradě?"

„To ano. Ale co se ke mně doneslo, tak přespala někde ve městě a včera měla odletět někam do ciziny."

„To nám říkáte až teď? Proč mi o tom majordomus nic neřekl?" vstal Pavel rozzuřením od stolu a chodil sem a tam po místnosti.

„Neví to. Pokud vím, tak jí na dovolenou propustila babička." odpověděl Karel.

„Davide, vyhlaste okamžitě pátrání. Vezměte ho sebou, aby vám dal popis té služebné. Musíme jí najít. Ať je to v oběhu ještě dneska. Třeba ji chytí ještě na letišti. Zkuste nejbližší státy." řekl Pavel a odešel z místnosti.

Ještě než dorazil do kanceláře, rozhodl se zajít do laboratoří za Janou. „Tak co máte ohledně galerie?" zeptal se jí, když přišel do místnosti plné počítačů, mikroskopů a obrazovek.

„Podívej se na tohle kopí." ukázala mu kopí, ležící na jednom ze stolů, celé od krve. „Tímhle Trockého zabili. Ale žádný otisk. Takže vrah měl rukavice, nebo průhledný lak na nehty, ale přikláním se spíše rukavicím."

„Takže buď Trockého zabil, ještě než ukradl obrazy, anebo ho Trocký vyrušil při krádeži." řekl si Pavel. „Co otisky z pracovny?

Jana mu podala další složku s hlášením. „Jen král a Karel. Ale na tom těžítku nebyly žádné."
„Nosí služebné rukavice?" zeptal se Pavel.

Jana se na něj nechápavě podívala. „No jak které. Když třeba se pracuje s příborem na večeři, tak mají rukavice i muži. Služebné jen u skleniček nebo tak. Myslíš, že to byl někdo ze služebných?"

„Po jedné už jsme vyhlásili pátrání. Uvidíme, co nám k tomu řekne."

Pavlovi zazvoní mobil. „Šandera. Co? Jo. Můžete ho propustit. Na mou zodpovědnost." řekl, a tím policistům dovolil Karla propustit na svobodu. Karel ze stanice ihned zamířil do „Královské sklenky".