Krvavá koruna

KAPITOLA XIV.

Pavel přijel k novější budově galerie, která stála přímo vedle té staré. Vešel dovnitř a zamířil do místnosti s bezpečnostními kamerami. Celá místnost byla obklopena televizory a monitory, kde byl vidět jakýkoliv pohyb ve všech budovách galerie. Seděli tam dva muži ve světle modrých košilích. „Konečně. Tohle vás bude určitě zajímat." řekl, otočil se k monitoru, a pustil záznam ze dne, kdy se konalo odhalení Vyšebrodského cyklu. Na záznamu byl policista v celé uniformě i s čepicí, který hlídal jedny dveře vedle hlavního schodiště. Pavel se na monitor zaměřil ještě více. Poté si všiml, že k policistovi přišel muž v montérkách, ukázal mu průkaz a policista ho pustil dovnitř. Pavel nechápal, co na tom může být zajímavého. Poté se ale stalo něco, co Pavel nečekal. K policistovi přistoupila osoba, kterou Pavel i ostatní ihned poznali, a s policistou zašla do stejných dveří. Potom museli záznam přetočit o chvíli dopředu, aby mohli vidět, jak osoba znovu vychází i s policistou, který si ještě rychle narovnal čepici, a postavil zpátky na své místo, jako by ho nikdy neopustil. „A ten chlap v montérkách?" zeptal se Pavel. „Ten už ze dveří nevyšel. A to je právě to co jsme si mysleli, že by vás zajímalo také." řekl jeden ze členů ochranky. „Musíme se tam jít podívat. Vypněte tam alarm a jdeme." řekl Pavel. Všichni tři se tak vydali do staré budovy galerie, ve které byl na schodišti zavražděn Trocký. Vstoupili hlavním vchodem dovnitř a vedle schodiště našli stejné dveře jako na záznamu, jenže zamčené. Byl to staré plechové dveře, které už ale sotva držely. Pavel se je pokusil otevřít. Poté už se s jedním členem ochranky rozhodl dveře vyrazit. Oba se rozeběhli proti dveřím, a po několika nárazech dveře povolily. Pavel se natáhl k vypínači na stěně, ale žádné světlo se nerozsvítilo. Elektřina ale v budově fungovala. „Asi prasklá žárovka." řekl jeden z ochranky a vydal se dovnitř první, protože jako jediný měl baterku. Podle plánů bychom měli za chvíli dojít ke schodišti do kotelny. A opravdu po několika ozvěnách dopadu kroků na betonovou podlahu se ozval krok na kovové schodiště. Pavel vytáhl ještě svůj mobil a rozsvítil blesk, aby si na schodišti mohl také svítit na cestu. „Zatraceně, tady něco musí hnít. To je smrad." řekl prostřední muž. Ten první pomalu scházel po schodišti, když ale hlavou do něčeho narazil. Nebyl to ale tvrdý náraz, bylo to spíš jako do nějakého pytle, který se potom pohupoval u jeho hlavy. Když ale zvedl baterku a posvítil nad sebe, uviděl vykulené oči, které na něho zíraly shora svým mrtvolným pohledem. Muž vykřikl, až upustil baterku. Pavel tedy mobilem posvítil znovu nahoru. Když už i muž zvedl baterku, osvítili oběšeného muže jen ve spodním prádle. Pomalu všichni obešli nohy, které visely přímo nad schodištěm v úrovni jejich hlav, aby mohli sejít až dolů. Pavel se k oběšenci přiblížil, aby si ho mohl lépe prohlédnout. „Asi jsme našli muže v montérkách, ale bez montérek." řekl jeden. „To nedává smysl. Proč by byl skoro nahej, když by páchal sebevraždu?" řekl ten druhý. Pavel zaměřil pozornost na oběšencovi ruce. Byli úplně bledé. Zápach v místnosti byl nesnesitelný. Nebylo tam skoro žádné větrání, a tělo tam nejspíše hnilo už několik dní. Na rukách si Pavel ale všiml, že konečky prstů jsou šedě zabarvené. „Myslím, že mu spíše k oběšení někdo pomohl." Podíval se ještě znovu nahoru, ale posvítil tentokrát na jeho krk. „Už aspoň víme, proč nejde elektřina." Muž měl kolem krku omotaný elektrický kabel. „Takže ho někdo oběsil na tom kabelu, který tady někde uřízl? Tak to je moc i na mě." řekl jeden z ochranky a odešel ven. Pavel vytočil Janu na telefonu a řekl jí, aby hned přijela do galerie.

Poté, co oběšence pomocí mužů z ochranky sundali, prohlédla si ho pečlivě Jana, i když jen za svitu baterek. Když mu ale prohlížela hlavu, všimla si něčeho zajímavého. „Pavle podívej." řekla a ukázala mu zadní část hlavy. Byla tam obrovská popálenina. Nejspíš elektrický proud. Poté nastala zástava srdce. Oběšen byl už mrtvý." řekla, zavolala kolegy, kteří tělo dali do černého igelitu, a odvezli. „To už máme tři vraždy. Ale co s tím měl společného král?" řekl si sám pro sebe Pavel. Před galerií se znovu sešli novináři snad všech zpravodajských kanálů, novin i rádií. Pavel vyšel ven z galerie a ihned byl bombardován otázkami. Poté co se mu podařilo všechny uklidnit, počkal, až bude mít před sebou připravené mikrofony a mohl v klidu mluvit i do kamer, které se postavily přímo před něj. „Dámy a pánové, mohu potvrdit nález dalšího těla uvnitř galerie. Šlo o oběšeného muže. Prozatím bohužel více nevíme, ale budeme vás informovat."

„Pane inspektore, má tato smrt spojení s vraždou Trockého?"

„Jak se vyjádříte k situaci s královskou rodinou?"

„Proč jste zatkl prince Karla?"

Otázky se znovu vršily, ale Pavel odmítl odpovídat na cokoliv. Rozloučil se s novináři a odešel. Když usedl do svého auta, rozhodl se odjet na Hrad, vše sdělit Královně matce. Když dorazil až na Hradčanské náměstí před hradní branou stál obrovský dav lidí. Rozhodl se proto na Hrad jet zadním vjezdem. Dojel autem až na nádvoří, ke vstupu. Řekl jednomu z lokajů, aby oznámil jeho příjezd Královně matce.

Ta na Pavla poté čekala ve své pracovně. Pavel jí vylíčil vše, co v galerii viděl. Neřekl jí ale nic o osobě, kterou poznal na kamerovém záznamu. Královna matka znervózněla.

„Na cestě jsou další policisté, kteří budou hlídat uvnitř hradu. Budou na chodbách a u vchodů do obytné části. Já tu také zůstanu." řekl Pavel a se souhlasem Královny matky šel rozdělovat úkoly policistům, kteří právě dorazili na nádvoří před katedrálu. Po skupinkách postupovali hradem a obsazovali svá předem určená místa. Eleonora, Karel ani Kateřina byli v šoku, když se to dozvěděli. Královna matka je uklidňovala, že jde jen o jejich bezpečnost.