Krvavá koruna

KAPITOLA VII.

Královna matka konečně dorazila jako poslední ke stolu, kde byla připravena večeře pro celou královskou rodinu. Večeře se zúčastnil na její žádost i Martin. Lokajové v červených oblecích pokládají před každého stříbrný podnos a odkrývají pokrmy, které jsou pro každého připravovány zvlášť, dle jejich přání. Kateřina si ke stolu přivedla i svého psa Indyho. Ten seděl hned u její židle, a dokonce zavrčel na lokaje, který nervózně pokládal podnos na stůl. Kateřina Indyho okřikla, ale on stále i když už tišeji vrčel. Lokaj poté ustoupil zpátky. Vedle Kateřiny, ale na druhé straně než Indy seděl Karel. V čele stolu poté král. Naproti králi seděla Eleonora. Naproti Karlovi poté Královna matka a Martin.

„Ten pes snad nemusí být i u večeře ne?" rozčílil se král, když Indy začal škemrat o kus masa.

„Nevydržel by sám v pokoji." ohradila se Kateřina.

„Jak je libo, ale nedostane ani sousto." odpověděl zamračeně král a ukázal lokajovi za ním prázdnou sklenku. Lokaj přistoupil a nalil mu whiskey.

„Aspoň u večeře papá. Prosím." ozvala se Eleonora. V místnosti zavládlo na okamžik hrobové ticho. Královna matka a Martin se podívali na sebe, protože tušili, co teď přijde.

„Nejsi královnou. Nejsi hlavou téhle rodiny. Nemáš vůbec právo mi něco říkat. Budu si pít jak jen chci." vypil naráz whiskey a nařídil lokaji nalít znovu.

„Nic mu nelijte." řekla Eleonora velmi vážným tónem. Královna matka byla překvapená, ale neřekla ani slovo a pokračovala v jídle. Lokaj se na okamžik zastavil. To donutilo krále se otočit a všechen svůj hněv opřít do lokaje. „Takže vy teď budete poslouchat nějakou nicku, která si očividně může říci cokoliv, ale vlastního krále neposlechnete? Mám to brát jako zradu? Nalijte, nebo jste tu skončil." řekl, vzal sklenku do ruky, vstal a přistoupil až k lokajovi. Ten cítil, jak ho královi oči bodají do každé části těla. Kolena se mu podlamovala, potil se, nedokázal vydat hlásku. Hrůzou zcela ztuhnul. Král se zastavil na místě. „Neudělám už ani krok. Nebo se mám snad poklonit, abys mi nalil?" řekl. Všichni teď pozorovali, co lokaj udělá. Ten se postavil ještě více do pozoru a přistoupil ke králi, kterému nalil úplně plnou sklenici. „Vidíš, že to jde." usmál se šibalsky král a šel si zase sednout. „Vidíte to. Ani on se nedokáže sám rozhodnout a musí se mu vše říkat. To samé platí o vás dvou." ukázal král vidličkou na Karla a Eleonoru. Poté nabral sousto a s plnou pusou pokračoval. „Nejste nikdo. To co ve vás vidí ostatní, ve vás vidí jen díky mě."

„Jane to už stačí. Uklidni se trochu." řekl Martin, který zrovna dojedl a lokaj mu odnášel podnos s prázdným talířem.

„Jestli chceš nechat pozemky tak sklapni." vykřikl král.

„O čem to tu mluvíte? Jaké pozemky?" podivila se matka a otočila se na Martina.

„Tady tvůj povedený starší syn se rozhodl, že mi sebere vše, co mám v Líních, aby to mohlo patřit Koruně. Že prý neplním královské povinnosti."

„Ale to je nesmysl. O to území se staráš lépe než kdokoliv jiný." pousmála se Královna matka, ale úsměv jí z tváře vymazal smích krále. „Lépe než kdokoliv jiný? To nemyslíš vážně? Vždyť si tam jen postavil zámek pro sebe a tu jeho kurvu."

„Jak se opovažuješ?" vstal rozzuřeně Martin od stolu.

Král mezitím klidně pokračoval v jídle. „Ale notak. Každý ví, že se na ní vystřídal snad každý člen ochranky. Dokonce i ten blbej zahradník prý do ní zaryl svojí motyku." začal se šíleně smát.

Martin už toho měl tak akorát dost. V myšlenkách měl chuť svého bratra praštit a odejít, ale nakonec se zmohl jen na odchod. „Tohle tady nemusím poslouchat. Ale tobě se to vrátí. To se klidně vsadím." řekl a odešel z jídelny.

„Myslím, že dnes toho bylo i na mě už příliš, takže vám všem přeji dobrou noc." pokusila se klidným hlasem říci Královna matka, ale její hlas se poněkud klepal. „Je vše v pořádku babičko?" zeptala se jí Eleonora. „Ano. Jen jsem už unavená. Děkuji." řekla a když ji lokaj odsunul židli, přišla komorná a odvedla ji do jejího pokoje. Když Eleonora dojedla, odešla bez jediného slova taky. Král se napil whiskey a když dokončil popíjení, pokusil se vstát od stolu. Jenže když vstal, cítil se jako na lodi uprostřed rozbouřeného oceánu. Málem upadl a uhodil se o hranu stolu, kdyby ho nestihl zachytit lokaj. Když se oba narovnali, král ho od sebe agresivně odstrčil. „Nevíš, že se mě nemáte nikdo dotýkat? To je útok! ATENTÁT!" křičel a když konečně rozmazaným zrakem našel dveře, odešel z jídelny. Karel s Kateřinou ještě stále dojídali svá jídla. Kateřina se sehnula a položila Indymu na zem kost z kuřete, aby ji mohl ohlodávat. „Myslíš, že dojde v pořádku do pokoje?" zeptala se poněkud ustaraně Karla. „I kdyby ne, je mi to jedno. Někdy bych si spíš přál, aby už umřel." řekl tiše Karel.

Král se mezitím kolébal chodbou do menší haly, kde se nacházelo soukromé schodiště na chodbu s jeho pracovnou. Tam narazil na majordoma, který čistil rámy obrazů od prachu. „Veličenstvo." narovnal se a uklonil. Král jen mávl rukou a vystoupal s velkými obtížemi nahoru do své pracovny, kde za sebou zabouchl dveře.

Hrad se pomalu ponořoval do tmy, jen několik oken ještě svítilo. Hala se soukromým schodištěm, králova pracovna. Majordomus zrovna čistil obraz, na kterém byl namalován jeden ze severočeských hradů. Dřevěné rámy, které ale obrazy zdobily, na sebe chytaly spoustu prachu a on musel obrazy čistit už druhý týden. Když se sehnul, aby namočil hadr do čistícího prostředku, všiml si, že do královy pracovny vchází služebná s lahví piva. Po chvíli odešla a bylo zase ticho a klid. Majordomus zhasl světlo nad posledním obrazem, když kolem něj prošel Karel. „Je Jeho Veličenstvo nahoře?" zeptal se ho.

„Ano, Výsosti. Je ve své pracovně." odpověděl majordomus a postupně sebral ze země vše, co si na čištění přinesl. Karel mezitím zašel do pracovny. Majordomus už byl na konci chodby, když zaslechl Karla. „Takže už je vše v pořádku? To jsem rád." A poté se zabouchly dveře. Majordomus poté pokračoval chodbou, až se dostal její konec a zhasl světla.

V kuchyni narazí na komornou Královny matky, která seděla u malého stolku se sklenicí mléka. „Co tu děláte tak pozdě drahá?" podivil se majordomus.

„Promiňte, ale nemůžu spát." řekla sklíčeně.

„Děje se něco?" posadil se vedle ní.

„Jen mi není dobře. Myslela jsem, že teplé mléko mi pomůže spát." pousmála se.

„Vy jste tu nová viďte?"

„Jsem tu pár měsíců. Ještě se mám hodně co učit. Ale je to pro mne čest, být komornou Královny matky. Tolik vzrušujících věcí co se tu ještě určitě stane."

„Nenechte se mýlit. Žijeme sice v jistém světě ve světě, ale jinak je to obyčejný dům s obyčejnou rodinou. Naděje, sny, obavy i tajemství. Stále se tu míhají nejvyšší politici světa, a přesto, jak opuštěné a tiché jsou tyto chodby v noci."

„To možná ano. Ale je to královská rodina. Jsou přeci něco více, než ostatní."

„To také není tolik pravda." pousmál se majordomus. „Tyto stěny vidí každý den zápasy lidského života. Stejné jako ty, které prožívám já, které prožíváte vy drahá, které prožívá každý člověk. Jsou to jen lidé. Sama uvidíte, až tu budete ještě o něco déle." Hodiny, které visely na zdi přímo nad nimi, začaly odbíjet půlnoc. „Propána, to už je tolik?" podivila se komorná. Rychle vstala od stolu, vypila mléko a běžela s přáním dobré noci do svého pokoje. Majordomus poté zhasl i v kuchyni a také se odebral spát.