Krvavá koruna

KAPITOLA V.

„Musím se vás zeptat, zda nevíte o někom, kdo by na Trockého vraždě mohl mít prospěch?" začal Pavel s takovým neformálním výslechem a vytáhl si z náprsní kapsy černý kožený notes s tužkou, kam si vždy zapisoval svoje poznámky. „To opravdu netuším. Ale pochopte, když je někdo ředitelem něčeho, vždy má kolem sebe spoustu nepřátel." řekla klidným hlasem Královna matka a i přesto, že seděla, ruce opřela si opřela o svou hůl. „V kolik jste včera s rodinou opustila galerii?"

„Odjela jsem kolem jedenácté. Byla jsem unavená. Eleonora jela se mnou. Ostatní bohužel netuším. Ale celá akce měla skončit v půl dvanácté, to vím naprosto jistě."

„Všimla jste si, že by se Trocký včera choval jinak než obvykle?" zapisoval si Pavel otázky a odpovědi do notesu.

„Nemůžu říci s jistotou. Vždy se choval jinak. Někdy se usmíval, jindy jen tiše pozoroval a nebo byl tak mrzutý, že se s ním nedalo mluvit." zamyslela se Královna matka. „Pane detektive, prosím vás, tisku už žádné další informace nepodávejte, dokud je předem neschválím. Jako patronka galerie se musím postarat o to, aby nebyla pošpiněna pověst jak galerie tak ani mé rodiny."

„Dobrá. Myslím, že to bych mohl udělat. Mohu si promluvit se zbytkem rodiny? A rád bych si promluvil i s Jeho Veličenstvem."

Královna matka jen přikývla, zvedla se a Pavel jí následoval až do obývacího pokoje. Tam seděli všichni ostatní u televize a zrovna sledovali reportáž z galerie. Oheň v krbu už hořel a krásně hřál, a okna byla stále zatažená. Pavel mírně znervózněl, když uviděl, že pohledy všech členů královské rodiny teď mířily na něj. Cítil se jako prase, které jde na porážku. Každým krokem, kterým se přibližoval k jeho židli, mu přišlo, jako by ho oči všech bodaly do celého těla.

„Vaše Veličenstvo." uklonil se a přistoupil až ke králi.

„Pan Šandera. Slyšel jsem, že díky vám máme Bory plné až k prasknutí." zasmál se král.

„Vskutku, sire. Dělám co je správné a spravedlivé."

„Ano. A taky šibenice fungují na plný výkon, smím-li to tak říci." pousmál se znovu král. „Bůh žehnej trestům smrti."

„Sire, já, chtěl bych se vás zeptat jen na dvě otázky, když dovolíte." řekl Pavel a znovu vytáhl svůj sešit s poznámkami. „V kolik jste včera opustil galerii a odjel zpět na Hrad?"

Král se zamyslel a podíval se na ostatní. „Počkejte, myslím, že to bylo už úplně na konci takže kolem půl dvanácté. Loučil jsem se s Karlem a jeho přítelkyní a poté jsem odjel."

„Děkuji. A nevšiml jste si změn v chování pana Trockého?"

„Pokud vím, tak ten měnil náladu častěji než ponožky. Byl to mrzout většinu času." řekl král a posadil se zpátky na pohovku. „Nikdo jiný si něčeho nevšiml?" rozhlédl se kolem sebe. Všichni kroutili hlavou a dívali se jeden na druhého. Pavel obrátil svou pozornost na Karla s Kateřinou. Podle toho co zatím slyšel, opustili galerii mezi úplně posledními. „Byl jsem s Kateřinou na schodišti. Říkal jsem jí jak jsem rád, že tu je. Poté do mne vrazil jeden policista. Po omluvě mi oznámil, že galerie už bude zavírat. Takže jsme odjeli." řekl Karel a celou dobu držel Kateřinu za ruku. „Já jsem si ještě rychle odběhla na toalety. Ten samí policista se pořád motal kolem místnosti s těmi obrazy, ale nevěnovala jsem tomu pozornost." doplnila výpověď Kateřina. Nikdo se netvářil nervózně, či zmateně a tak Pavel usoudil, že říkají pravdu. Do místnosti vstoupila komorná Královny matky. „Madam, už máte připravené věci na cestu."

„Ano. Děkuji Ethel." řekla Královna matka a všimla si, že Pavel se nad tím pozastavil. „Odpusťte, ale kam jedete madam?" zeptal se poněkud drze Pavel a hned také znervózněl, když si uvědomil na co se to vlastně zeptal a ještě hůře, koho se to vlastně zeptal. „Když to musíte tak vědět, chystáme se s rodinou do Lán na měsíc. Čerstvý vzduch nám jen prospěje." zamračila se Královna matka. Pavel se zamyslel a ještě více znervózněl, když si uvědomil, co se teď chystá říci. Snažil se uklidit si notes, ale ruce se mu tolik třásly, že to po několika pokusech vzdal, zhluboka se nadechnul a poté pronesl: „Madam, bohužel teď nemůžete odjet. Ta vražda se vás týká. Nejste podezřelá, ale jste patronkou galerie, tudíž máte přístup ke všem dokumentům. Musím vás požádat, aby jste svou cestu odložila na několik dní. Navíc a to musím sdělit vám všem, na hranicích města jsou rozestavěné kontroly, aby obrazy zůstaly v Praze." Poté už na nic nečekal, uklonil se a odešel.

„To je ale drzost." řekla překvapeně a rozzlobeně Královna matka. „Má ale pravdu babičko. Ty hlavně tu musíš zůstat. Jinak by si lidé mysleli, že odjíždíš právě kvůli té vraždě." řekla Eleonora a poté ještě nakázala komorné zase vše vybalit. Královna matka rozzuřeně bouchla holí do podlahy a poté odešla.

„Papá, můžu s tebou o něčem mluvit?" zeptal se klepajícím se hlasem Karel. „Tak ale honem. Za chvíli začínají zprávy." řekl král.

„Víš. Včera na tom schodišti....zeptal jsem se Kateřiny, jestli by si mě nechtěla vzít."

Král rychle vstal ze svého křesla. „To nemyslíš vážně, že ne?" rozzuřil se. „Eleonoro, nech nás prosím." Eleonora rychle odešla z místnosti. „Zbláznil jsi se? Kolikrát ti mám říkat, že to koruně uškodí? Není z rozeného rodu. Není nic. Bez urážky." otočil se na Kateřinu. Ta jen tiše kývla. „Několikrát jsem ti přece opakoval, že si máš najít jinou. Šlechtické rody se přetahují o to, čí dcera se stane tvou ženou. Co ty jsi mu na to odpověděla Kateřino?"

Kateřina si poposedla blíže ke Karlovi. „No...Řekla jsem mu, že až teprve dostaneme požehnání od vás, tak teprve potom bychom měli mluvit o svatbě." řekla a pokusila se usmát.

„No, aspoň že rozum ta holka má." řekl král už klidnějším hlasem a sedl si zpět do křesla. „Žádná svatba nebude." řekl tiše. „Cože?" řekl Karel naopak velmi nahlas. „Řekl jsem, že žádná svatba nebude. Jsi snad hluchej? A vy se divíte, proč piju. Protože se můj syn stal ostudou rodu. Vypadni. Zmiz. Hned." pokračoval tichým hlasem král a kroutil hlavou. „Nepůjdu, dokud nedostaneme požehnání." zvedl se rozzuřeně Karel a král ihned po něm se také zvedl. „Snažíš se odporovat králi, nebo otci?" zvýšil král hlas.

„Odporuji oběma. Chci si vzít holku, kterou miluji. Mamá by požehnání dala. Kdybys tolik nepil, mohla by být ještě mezi námi." řekl Karel, ale ihned poté co to dořekl, napřáhl král ruku a uhodil Karla do tváře tak silně, že si Karel sedl zpět na pohovku. „Tvou matku do toho netahej." vykřikl král a rozzuřeně za sebou zabouchl dveře, když odešel z místnosti. Vstoupila naopak znovu Královna matka s ustaraným výrazem. „Co se stalo?" vyděsila se, když uviděla Karla na pohovce, jak si drží tvář. „Vrátím mu to. Jednou mu to vrátím." opakoval Karel. „Neříkej hlouposti." utěšovala ho Královna matka. Kateřina byla stále v šoku z toho, co se stalo. Napjatou atmosféru však vyrušil lord komoří, když přišel oznámit příjezd králova bratra na Hrad. Martin Filip byl dalším spíše oblíbeným členem rodiny. Neukazoval se však tolik na veřejnosti a spíše trávil čas se svou ženou a dětmi. Sloužil u námořnictva, což mu poté vysloužilo post Prvního námořního lorda. Proto ho celá veřejnost znala jen v námořní uniformě. Teď ale přijel jen v méně formálním obleku. „Mamá. Zdravím vás." přivítal se s Královnou matkou, která ho odvedla do královy pracovny. „Nazdárek bratře můj švarný." zasmál se Martin. „Sedni si. Proč si přijel?" odpověděl mrzutě král.

„Poslyš, mám tady vytisknutý email, kde se píše, že většina mých pozemků se vrátí koruně. Co to má znamenat? Otec mi je odkázal. Spravuju je jak nejlépe dovedu."

„To sice ano, ale neplníš královské povinnosti, jak bys správně měl. Proto se rozhodlo vrátit část pozemků zpátky. Neplníš, nemáš. Jednoduché."Král se usmál a zapálil si doutník. Nabídl i Martinovi, ale ten odmítl.

„Zkus se více zapojit do práce, a vše i zůstane." zasmál se král.

„Zbláznil si se? Čím pak to panství uživím? Vždyť celý region žije z příjmů těch farem, které chceš sebrat." rozzuřil se Martin. „Zničíš tím mojí celoživotní práci."

„Mě jí ničí spousta věcí. Přes dvacet let tady buduju silnou a respektovanou monarchii, ale můj syn je terčem posměchu i v zahraničí. Teď navíc si chce vzít tu jeho čubku. Ničí mojí práci. Tobě se sebere pár hektarů, ale mně se rozpadne půlka Evropy, která mi patří. K čertu s Líněmi a okolím. Buď padnou pod korunu, nebo si je vezme Plzeň jako městskou část. Už jsem rozhodl."

Martin vstal a odešel. Jako králův bratr zdědil pootcově smrti rozsáhlé pozemky jižně od Plzně. Od Nýřan až po Dobřany, vše bylojeho. Byl od mala fascinován farmařením a tak není divu, že hlavní obživoucelého panství bylo zemědělství. Ale teď měl o vše přijít. Všechno mělo zmizet.Nevěděl, co má dělat. Byl natolik rozzuřený, že okamžitě odjel bez rozloučenízpět na zámeček v Líních, který si tam postavil, aby byl přímov centru panství.