Krvavá koruna

KAPITOLA IV.

Další den ráno mraky opět zakryly oblohu a začalo pršet. Venku ve vstupním portálu do galerie stál bezdomovec s jeho psem, středním kníračem, aby se schovali před deštěm. Měl na sobě sice zimní bundu i přesto, že byl teprve konec léta, ale i přesto měla bunda v sobě tolik děr, že nemohla hřát ani v létě. Pes však cosi zavětřil, a když čumákem zatlačil na dveře galerie, otevřely se. Až po chvíli si bezdomovec všiml, že je jeho pes pryč. Rozhlížel se po náměstí pře galerií, jestli jen neutekl k odpadkovým košům a až poté si všiml, že dveře do galerie jsou pootevřené. „To snad ne. Já se z toho psa jednou zblázním." řekl a přesně v tu chvíli se z galerie ozval štěkot. Muž vběhl dovnitř s nervozitou a strachem, že ochranka na něj zavolá policii. Zahlédl psa, jak stojí pod schodištěm ve vstupní hale a dívá se směrem nahoru. Galerie byla zavřená a tak na bezdomovce nevyběhl nikdo z ochranky, protože všichni byly stále na svém stanovišti v nové budově galerie. Přišel ke svému psovi, který začal znovu štěkat. „Neblázni. Ještě nás uslyší." vyděsil se bezdomovec a chtěl psa vzít do náručí a vynést ven. Když se k němu ale sklonil, všiml si na zemi loužičky rudé tekutiny. Nemusel se na ni ani dlouze dívat, aby poznal, že je to krev. Od loužičky se táhla tenká červená čára po schodišti nahoru, až bezdomovec spatřil muže na vozíku probodnutého kopím. Nechal psa, a běžel rychle za ním. Trocký seděl mrtvý na vozíku a bezdomovec si ho jen prohlédl. Věděl, že to je moc špatná situace, ale neměl na výběr, než nějak zalarmovat policii. Kdyby vyběhl na náměstí s tím, že je v galerii mrtvola, měli by ho všichni za šílence. Spatřil na zdi modrou krabičku s tlačítkem ALARM. Byl to policejní alarm, umístěný hned vedle červeného, požárního. Rychle k němu došel a zmáčkl tlačítko. Nic se však nestalo. Zkusil to ještě několikrát, ale pořád nic. Tak ho nenapadlo nic jiného, než zmáčknout požární alarm. V celé budově se rozezněl poplach. Bezdomovec si jen na chvíli oddechl, protože ve chvíli už před budovu přijížděla první požární auta, jedno dokonce se žebříkem, a hasiči běželi dovnitř. Zastavili se ale hned před psem, který na ně v hale začal agresivně vrčet a štěkat. Na schodišti stál bezdomovec a křičel na psa, aby je nechal. Pes přestal, i když neochotně vrčet, a hasiči mohli vyběhnout až nahoru. Konečně vyběhli až nahoru a tam zůstali stát jako opaření. Sice nehořelo nic, ale měli před sebou výjev jako z hororu. Probodnuté tělo a bezdomovec, který stál opodál. „Jaký je na tohle kód?" zeptal se jeden hasič kolegy. „Myslím, že 187." „Zavolejte někdo policajty. Máme tu sto osmdesát sedmičku." řekl do vysílačky, skrz halu přes štěkot psa bylo slyšet několik dalších lidí, jak běží dovnitř a nahoru po schodech. „Zatraceně. To je Trockej." řekl jeden z policistů. „Proč jste volal hasiče?" zeptal se další policista bezdomovce. „To druhý tlačítko nefachá." odpověděl nervózně bezdomovec a díval se na policisty se strachem v očích. „Pes je váš?" otočil se policista na psa, který pořád koukal nahoru na všechny. Když bezdomovec přikývl, policista si promyslel co dál. „No tak za ním běžte, ale zůstaňte uvnitř. Ještě s vámi budeme chtít mluvit." Bezdomovec jen kývl a šel dolů. „A na nic prosím nesahejte!" zakřičel za ním ještě policista. Poté šel k tlačítku vyzkoušet, jestli bezdomovec říkal pravdu, a když se to potvrdilo tichem po stlačení tlačítka, hasiči byli posláni zpátky na základnu. „Jen nám tu nechte zástěnu prosim vás." vzpomněl si policista, aby mohli poté zakrýt jinak prosklené dveře galerie a také i vyhradit prostor před nimi. Jeho kolegové už mezitím obehnali celý prostor před budovou policejními páskami.

Po nějaké době už před galerií znovu stáli zástupy novinářů a fotografů, kteří policisty neustále bombardovali otázkami. Dokonce přijelo i několik televizních štábů. Reportéři s kameramany stáli přímo u policejních pásek a podávali aktuální informace v živých výstupech. „Prozatím není jasné, proč hasiči přijeli a proč je galerie nyní uzavřena, ale doufáme, že se nám k této situaci policie vyjádří co nejdříve." oznamoval stále dokola hlasatel ranních zpráv na kanálu DOBRÉ RÁNO PRAHO. Stejná věta zazněla i z televizoru na Hradě, na který koukala Eleonora, která vstala o něco dříve než obvykle. Ihned se k ní přidala i Královna matka, která je vzhůru skoro vždy jako první. Ještě v bílé noční košili si sedla na pohovku k Eleonor v obývacím pokoji, který i přes moderní vybavení stále působil starým, monarchistickým dojmem, který měly za vinu obrovská okna zatažená rudými závěsy a portréty předků nad krbem a na dalších zdech. Jedna služka zrovna v mohutném a bohatě zdobeném krbu rozdělávala oheň. Původně chtěla odejít, protože se nesluší, aby čistila krb a rozdělávala v něm oheň, zatímco je nablízku člen rodiny, ale Královna matka jí řekla, ať pokračuje. „Zase se někdo popral na ulici?" usmála se ironicky na Eleonoru. „Tentokrát je to něco s galerií. Byli tam hasiči, a když odjeli, policie galerii uzavřela." Jakmile tohle Královna matka uslyšela, úsměv vystřídalo zděšení. „Cože? A já nic nevím? Řekněte mé komorné, a řidiči, že chci co nejdříve jet do galerie. A také bych si dala kávu." řekla hlasitě, aby jí služka u krbu slyšela. Ta okamžitě vstala od krbu, ale Královna matka ji zastavila. Počkejte. Ať mi jen někdo přinese ten čaj, a vzbuďte lorda komořího, aby pro mne něco udělal." Eleonora najednou zesílila televizor, protože před galerií zastavilo černé policejní auto, ze kterého vystoupil muž ve světle hnědém kabátu s černými brýlemi, deštníkem, který hned rozevřel. Měl tmavě hnědé vlasy, které na tvářích přecházely do plnovousu. Působil velice elegantně. „Moment, to je přece Pavel Šandera. Pane Šandero, má váš příjezd spojitost s tím, co se zde od rána děje?" „Můžete nám k tomu něco říci?" „Proč jste tu?" „Stalo se snad něco, co souvisí s vaším oborem?" ptali se novináři i reportéři a všichni Šanderu natáčeli a fotili. On poté přistoupil ke všem reportérům od televize, kteří k němu už z dálky natahovali mikrofony, usmál se a klidným hlasem řekl: „Zatím bohužel nevím nic, co bych vám mohl sdělit i třeba oficiální cestou. Byl jsem vyrušen od svého čaje, který si dávám každé ráno, takže jsem si ho musel dát do termosky a vzít sebou vidíte?" Vytáhl z pod kabátu černou termosku a napil se čaje. „Teď když dovolíte, půjdu zjistit, co se vlastně děje, abych já mohl dělat svou práci a vy zase tu vaši." usmál se a vyrazil směrem do galerie. Uvnitř už kolem mrtvoly chodila žena v modré kombinéze a sbírala vzorky všeho, co by mohlo alespoň trochu pomoci v objasnění případu. „Jak jsi se sem dostala? Neviděl jsem tě v televizi." podivil se Šandera, když uviděl svou dlouholetou kamarádku, soudní lékařku, Janu Fúksovou. „Nazdar Pavle. Támhle pan správce mě propašoval vchodem pro zaměstnance." usměje se. „Michal Trocký sedmdesát pět let. Zemřel na vykrvácení kolem půl jedné ráno. Byl probodnut, ale to už si asi poznal že?" začala s výkladem. „Co ten bezdomovec dole?" „Ten ho tu našel. Protokol už napsali. Zaběhl se mu sem pes. Hlavní vchod byl odemčený, což dokazuje západka. Když našel Trockýho, chtěl zmáčknout alarm pro policii, ale ten nefungoval, tak zavolal hasiče. Nemyslím si, že by ředitele galerie zabil bezdomovec, ještě takovým kopím. Ale tohle nechám na tobě."

Pavel se rozhlédl a skrze dveře do jedné výstavní síně si všil, že na stěně v místnosti visí stejné kopí, jako to, co probodlo Trockého. Vzal si od Fúksové gumové rukavice a kopí, které bylo zapřené o háčky ve stěně vzal do rukou. Bylo těžší, než čekal, ale unést se dalo. Poté šel zpátky, postavil se za Trockého a zkoušel kopí držet ve stejném úhlu, jako bylo to u Trockého. „Přiveďte toho bezdomovce." řekl jednomu z policistů. Pavel mu dal poté také gumové rukavice a řekl mu, ať to kopí dá také do stejné polohy. Jenže bezdomovec s tím měl velký problém. Byl slabý a tak kopí sotva udržel. Pavel ho nechtěl dlouho trápit a tak mu kopí sebral a řekl, že může jít. „Proč jsi ho nechal jít?" podivila se Jana. „Viděla jsi to teď? Ten chlap by to kopí ani pořádně neudržel, natož tím někoho probodnout. Navíc by neodpovídal ani čas smrti. „Pane, tohle byste měl vidět." zavolal jeden z policistů. Pavel přišel do místnosti, kde ale byly jen holé zdi. Žádné obrazy, jen světla, která je měla osvětlovat. „Něco tu chybí." řekl s ironickým tónem Pavel. „Včera tu bylo slavností odhalení Vyšebrodského cyklu. Prý jsou to skoro dvě století staré obrazy." řekl policista. „Jak vy to víte? Myslel jsem, že včera to bylo jen pro vyšší třídu." zeptal se zvědavě Pavel. „Kamarád zde byl jako číšník, pane." „Tak už máme alespoň menší představu, co se tu stalo. Někdo zde kradl obrazy, Trocký ho viděl, takže musel být umlčen." řekl si pro sebe Pavel a odešel zpátky na schodiště, ze kterého už snášeli na nosítkách Trockého tělo v černém igelitu. „Tady asi nepotřebuješ už ani pitvu abys věděl příčinu smrti, že?" pokusila se zažertovat Jana a poté, co uklidila nástroje do svého kufříku také odešla, ale tentokrát hlavním vchodem. Když ze dveří vynesli nosítka s tělem ředitele, zase se ozvalo cvakání fotoaparátů. „Zdá se, že se v galerii stala tragédie. Támhle vidíme, jak zaměstnanci pohřební služby snášejí ze schodů nosítka s tělem, ale nemáme informace, kdo by to mohl být." pokračoval ve své reportáži hlasatel. Před galerií ale zastavilo další auto. V něm seděl lord komoří, což opět novináři nemohli přehlédnout. Ten jen vyšel venkovní schodiště za Pavlem, který zrovna zavřel dveře do galerie. „Pan Šandera?" zeptal se lord komoří.

„Přejete si?" odpověděl zdvořile Pavel.

„Její Výsost Královna matka by si s vámi ráda promluvila hned teď. Kdybyste mne laskavě následoval na Hrad."

„Dobrá, ale pojedu svým autem. Tady ho nenechám. A nebojte se, prošlo bezpečnostní prověrkou." usmál se. Oba tedy sešli dolů ze schodů, ale Pavel nejdříve zamířil k reportérům, kteří přerušovali televizní vysílání, aby přinesli živě jeho vyjádření. „Musím vám s lítostí oznámit, že ředitel Královské galerie, Michal Trocký byl dnes v brzkých ranních hodinách zavražděn. Jeho smrt bohužel souvisí s krádeží všech devíti obrazů Vyšebrodského cyklu. Všechny další informace vám později sdělí i s tiskovým prohlášením naše tiskové oddělení. Děkuji." řekl a odešel do svého auta. Zpráva o Trockého smrti a krádeži obrazů se Prahou i monarchií šířila jako lavina. Všechny televize vysílali Pavlovo prohlášení dokola a dokola. Pavel, který stále ještě neopustil náměstí napojil svůj mobil na rádio v autě. Poté už odjel směrem na Hrad. Novináři i reportéři mezitím místo také opouštěli, aby mohli natáčet další reportáže. Pavel při jízdě vytočil na mobilu číslo s názvem Major Prudil. „Filipe, máme tu problém. Ty obrazy tady pořád v Praze můžou být a já bych navrhoval kontroly na výjezdech z města. Můžeš to zařídit?" řekl nahlas, aby mu bylo do telefonu dobře rozumět. „Uvidím co se dá dělat." řekl mužský hlas v telefonu a zavěsil. Zavěsil akorát, když Pavel přijel před hradní bránu, kde k němu přistoupil jeden voják hradní stráže. Pavel mu ukázal průkaz policie a poté mohl vjet autem až ke vstupu. Zastavil pod velkým balkónem, který zakrýval dva schody, po kterých se musel vystoupat ke vchodu. Tam ho vítal lord komoří a dovedl ho až ke dveřím jednacího salónku. „Pavel Šandera Vaše Výsosti." řekl lord komoří a on i Pavel kývli hlavou. „Posaďte se pane detektive." řekla Královna matka. Celý salónek působil velice temně. Pocházel z gotické přestavby hradního paláce, takže všechny zdi byly holé. Jen uprostřed místnosti stál už zdobený stolek a čalouněné pohovky, každá na jedné straně stolku. Na jedné seděl Pavel, na druhé Královna matka. „Měla bych na vás několik otázek." řekla až snobsky. „Když dovolíte madam, myslím, že ten kdo by měl pokládat otázky jsem já." řekl vážným tónem Pavel a Královna matka nenacházela slov, když se na něj překvapeným výrazem dívala.