Krvavá koruna

KAPITOLA XV.

Poslední paprsky slunce osvětlovaly věže katedrály, kolem které dříve ještě v tuto dobu bylo plno návštěvníků, jenže dnes bylo nádvoří téměř prázdné. Sem tam prošel jeden nebo dva policisté, kteří měli jediný úkol, a tím bylo ochránit královskou rodinu, které podle Pavla mohlo hrozit nebezpečí. Proto se i on sám rozhodl zůstat přes noc.

Zvony v katedrále odbíjely půlnoc, a Pavel spal na rozkládací posteli v pracovně, kde dříve už vyslýchal služebnictvo. Na chodbách panovalo naprosté ticho, které však vzápětí přerušil zvuk rozbitého skla a výkřik. Všechna světla se okamžitě rozsvítila a policisté běhali a křičeli jeden na druhého. Pavel se probudil hned, co uslyšel výkřik, a tak se rychle oblékl a vyrazil s policisty, které na chodbě potkal ke zdroji toho všeho rámusu. „Šlo to z pokoje prince Karla." řekl jeden z policistů. Pavel se tam tedy okamžitě vydal. Po cestě narazil i na Eleonoru v noční košili, kterou výkřik také probudil. U dveří do Karlova pokoje stál už jeden mladý policista a snažil se dostat dovnitř. Zdálo se ale, že dveře byly zamčené. „Uhněte pro pána krále." řekl Pavel, odstrčil mladého policistu a pokusil se vyrazit dveře. Na další pokus mu pomohl jeden ze zdatnějších policistů a podařilo se jim prorazit dveře a vejít do pokoje.

Kateřina ležela na podlaze vedle postele a celá se klepala. Indy začal štěkat na policisty, kteří se Kateřině snažili pomoct vstát. Pavel se podíval k oknu, které se nacházelo jen kousek od postele. Sklo bylo rozbité a záclony létaly místností jako nějací duchové. Šel tedy blíže k oknu a podíval se ven. Okno bylo v prvním patře, nad menší uličkou se schody, které vedly dolů do města k hlavní třídě. „Možná nějaký vandal." řekl jeden z policistů. „Ne to ne. Někdo se sem pokoušel vkrást. Vím to určitě." řekla Kateřina, stále v šoku. „Kde je vlastně Jeho Výsost?" zeptal se Pavel. „Ten šel do kuchyně pro něco málo k jídlu. Poněkud nám vyhládlo." řekla Kateřina, když se uklidnila.

Když Kateřina řekla, že je v pořádku, policisté odešli, až na Pavla a mladého policistu, který byl u dveří jako první. Pavel šel ještě jednou k oknu a v uličce si všiml střepů, které se blýskaly ve světlech pouličních lamp. Poté se jen otočil a vycházel ven z pokoje. I přesto, že tam zůstal mladý policista, všiml si Pavel, že Indy už nevrčel. Ale nechal to být. Počkal na policistu venku na chodbě. „Kde jste byl, když se ozval výkřik? Nebyl jste to vy, kdo měl její pokoj hlídat?" rozzuřil se. Policista se celý klepal. „Já. Já jsem tu byl. Opravdu."

„Kdykoliv někdo vyjde nebo zajde do té místnosti, máte to hlásit. Jak je možný, že princ si tady šel do kuchyně a já nic nevím?" pokračoval dál rozzuřený Pavel.

„Inspektore, já už vás nezklamu opravdu." policista podal Pavlovi ruku. Pavel si potom všiml, že mladík má na rukách mozoly. „Co jste dělal?" zeptal se zvědavě.

„Jen jsem si nosil stojany na plátna do bytu." usmál se policista. „Jsou těžší, než se zdají."

„Vy malujete?" podivil se Pavel.
„Jen jako koníčka. Zatím umím jen krajiny a sem tam i hrady. Chtěl bych ale malovat portréty." řekl policista, ale to už Pavel pomalu odcházel. Přišel do své pracovny, a místo toho, aby šel dál spát, sedl si k dubovému psacímu stolu, rozsvítil si lampičku a projížděl poznámkami ve svém notesu. Po chvíli se zdá, že na něco přišel. Vysílačkou si zavolal jiného policistu, aby mu přišel s něčím pomoct.

„Přeneseme to do kuchyně. Tam to nebudou hledat." řekl Pavel a poté celou noc prováděl svůj plán.

Ráno ho ze spánku, kterým se snažil nasbírat energii, kterou ztratil během noci, ho probudilo klepání na dveře. Když si oblékl alespoň košili, natáhl kalhoty, protáhl se a šel otevřít. Jenže za dveřmi nikdo nebyl. Díval se nejdříve na jednu stranu chodby, a poté na druhou. Nikde nikdo. Když však zavíral dveře, všiml si několikrát složeného papíru, který ležel přímo přede dveřmi. Sebral ho, a když jej rozložil, přečetl si psaní, pod kterým byla podepsána Kateřina. Psala, že ví, kdo ji chtěl napadnout, ale ze své vlastní bezpečnosti to raději píše, než aby to říkala osobně. Jenže Pavel nebyl obsahem psaní nijak překvapen. Tušil, že to tak dopadne. Zavřel dveře, papír položil na stůl, a ještě na pár minut šel spát.

Dole v jídelním sále mezitím měla královská rodina snídani. Jen mimo lokajů stálo kolem celé místnosti několik policistů. U stolu seděla jen Královna matka a Martin. Karel s Kateřinou si snídani nechali přinést do pokoje.

„Všimli jste si, že zmizely ty obrazy, které koupil majordomus?" řekla Eleonora. Nikdo tomu ale nevěnoval pozornost. „Nevíte, kam zmizeli?" otočila se Eleonora na jednoho policistu. „Obavám se, že netuším Veličenstvo." řekl.

„Prosím. Jen poprvé 'Vaše Veličenstvo', poté už jen 'Madam'." usmála se Eleonora.

„Jistě. Madam." uklonil se policista nervózně.

„Kde je mimochodem Šandera?" řekla na celou místnost Královna matka. Jeden z policistů odpověděl, že ještě spí.

Pavel se probudil místo po několika minutách asi pohodině a půl. Rychle se oblékl, upravil a šel do obývacího pokoje, kdeočekával, že bude celá rodina. A opravdu. Byli tam všichni. Pavel se postavilpřed ně a rozhlédl se kolem. Královna matka jako jediná seděla na pohovce,všichni ostatní stáli přímo před ním. „Chcete nám něco říci, inspektore?" zeptalase Královna matka. „Ano. Z technických důvodů jsme byli nuceni během nociodstranit několik obrazů z chodeb po celé obytné části Hradu. Nemusíte seale bát. Jsou nyní v bezpečí v katedrále, kde budou uschované, dokudcelá akce neskončí." řekl Pavel a sledoval reakce všech v místnosti.Eleonora musela ale rychle odejít, protože jí čekalo jednání s celouvládou ohledně mezinárodní situace. Každý poté šel dělat svou práci. Martinovipřišlo několik listin z jeho panství v Líních, Karel s Kateřinoušli do jejich ložnice plánovat jejich cestu po Spojených státech, která ječekala za několik měsíců a Královna matka šla do zahrad podívat se, jaké růžeuž pomalu ukazují květy.