Krvavá koruna

KAPITOLA VI.

Toho stejného odpoledne se Pavel vrátil zpátky na policejní stanici v centru Prahy. Vešel do své kanceláře, která byla jako vždy uklizená, všechny dokumenty roztříděné do šuplíků a desek, na stole stál hrnek s teplým čajem, který mu připravila jeho sekretářka. Hned u prosklených dveří stál dřevěný věšák, kam ihned pověsil svůj kabát a dolů opřel deštník. Přišel ke svému počítači a čekal až se spustí. Mezitím stihl vypít už půlku hrnku a pročíst si dopisy, které měl položené na stole a seřazené podle důležitosti. Ty nejdůležitější byly vždy navrchu jako první, ty méně nebo vůbec důležité ležely až pod nimi. Jeden z prvních dopisů byl s adresou odesílatele

MUDr. Jana Fúksová Ph.D.

odd. soudního lékařství

Fakultní nemocnice Bulovka

Praha 8 180 00

Otevřel tedy obálku a přečetl si jen správu od doktorky, že Trocký opravdu zemřel na vykrvácení. To ale už věděl a doufal, že Jana najde něco více. Ale ono už možná nebylo třeba. Bylo to poprvé co sám chvílemi zmatkoval. On. Jeden z nejlepších detektivů v zemi. Chvíli jen tak seděl a přemýšlel. Přemýšlel nad těmi lidmi, které odhalil a poslal tím na šibenici. Za vraždu se totiž udával trest smrti. Okolní země to napadaly, ale i Pavel sám byl pro zachování trestu. Tolik lidí viděl viset nebo si zlomit vaz jak propadali dírou v podlaze. Ten zvuk napnutí provazu a pohupování v místnosti, kde by i špendlík bylo slyšet na zem spadnout. Kolika lidem takhle těsně před smrtí koukal do očí. Doufal, že tam uvidí alespoň kapku lítosti. Ale nikdy tam nebyla. Vždy tam bylo zcela prázdno. Nikdo neprojevil žádné city, když mu přes hlavu dávali látkový pytel a poté i smyčku kolem krku. Vzpomínal, jak se jeden vrah tomu všemu smál do poslední chvíle. Byl to šílenec, který v Praze unášel a poté zabíjel školačky jen tak pro legraci. Našlo se jich 9. Na tenhle případ Pavel vzpomíná ze všech nejméně rád.

Z myšlenek ho ale probralo pípnutí počítače, který už byl načtený a připravený k použití. Když otevřel policejní systém a přihlásil se do něj, uviděl, že ikonka obálky, která obvykle bývá snadno přehlédnutelná, byla najednou rozzářená červeně s číslem jedna. To znamenalo jediné. Přišel mu email od IT týmu, který dostal na starosti notebook a telefon Trockého. Předmět emailu už sám o sobě zněl zajímavě. „TO MUSÍTE VIDĚT!!!" Pavel na nic nečekal a stáhnul všechny přílohy, které byly přiložené. Poté je odeslal do tiskárny, která ale stála na chodbě. Vzal si tedy hrnek s čajem a vyšel z kanceláře na chodbu a čekal v tom strašném rámusu, který tiskárna vydávala. Když dokončila tisk, Pavel sebral štos papírů a otočil se, aby mohl jít zpět do kanceláře. Cestou se napil čaje a četl si prvních několik řádku, když se zarazil. „Ty padělky už budou hotové." stálo na jednom řádku. Byl to přepsaný telefonát Trockého s neznámým mužem. Jakmile si to Pavel přečetl, rychle odešel zpátky do kanceláře a přečetl si celou konverzaci. Podle všeho, co prozatím přečetl, si Trocký řekl o mnohem větší částku, než zněla dohoda, pod pohrůžkou, že vše jinak oznámí úřadům. „A máme nejspíš motiv." řekl si pro sebe Pavel. Když dočetl další a další konverzace, přešel na výpis z bankovního účtu, kde se objevovaly různé zahraniční účty, které mu posílaly obrovské sumy peněz. U každé částky byla napsaná i poznámka. Například: Enrique Simonet Lombardo – Anatomie. Po menším hledání na internetu Pavel našel fotografii tohoto obrazu. Částka, která byla uvedena na papíře, činila necelých 85 miliónů. Pročítání papírů přerušil vyzváněcí tón Pavlova telefonu. Když ho zvedl, ozval se Lord komoří. „Inspektore, mám za úkol zjistit od vás osobně, kdy bude moci Královna matka odcestovat na zámek v Lánech." řekl velmi snobským hlasem.

„Obávám se, že se cesta ještě bude muset odložit. A když už vás mám na telefonu, mohl by jste prosím zařídit, aby Královna matka přijela dejme tomu za dvacet minut do Královské galerie? Budu čekat u schodiště." odpověděl klidným hlasem Pavel a stále se díval do papírů, které leželi před ním na psacím stole.

Po půl hodině přijela ke galerii Královna matka. Vstoupila do haly a po schodišti nahoru do místnosti, kde dříve visely obrazy. „Jsem rád, že jste dorazila Vaše Výsosti." usmál se Pavel, když vešel do místnosti za ní. „No řekněme, že podle Lorda komořího jste byl neodbytný." řekla se sarkastickým tónem. Pavel jí podal desky se všemi konverzacemi, které Trocký ohledně obrazů měl. Královna matka se posadila na lavičku, která byla určena návštěvníkům a poté, co si nasadila brýle, začala číst. V jejích očích bylo vidět vzrůstající překvapení ale i vztek, který se v ní hromadil po každém přečteném řádku. Dokonce několikrát praštila holí o zem a něco si šeptala sama pro sebe. Stále však seděla vzpřímeně. Nechtěla dát najevo jak moc překvapená je. „Co na to říkáte madam?" zeptal se po chvíli Pavel a tím porušil ticho, které panovalo v celé galerii. „No, myslím pane inspektore, že kdybych tohle věděla dříve, zabila bych ho osobně já." řekla velmi klidným hlasem Královna matka. „Vložila jsem do této galerie spoustu peněz, ale i srdce. Beze mě by tento dům byl prázdný. Byla jsem patronkou přes šedesát let. A takhle se mi odvděčoval? Kradl obrazy."

„A to není vše madam. Pojďte prosím za mnou." Pavelvyšel ven na chodbu a vedl Královnu matku do jedné místnosti v suterénu.„Než jste přijela, udělal jsem ještě menší průzkum. Našel jsem ateliér, kdestudenti a praktikanti vytvářeli kopie obrazů. Původně to mělo být pouze proúčely výuky, ale Trocký později využíval ty nejnadanější pro tvorbu věrohodnýchkopií. Ty poté vyvěsili v galerii, a originály putovali na černý trh."Královna matka nevěřila vlastním očím. Vstoupila do ateliéru, kde na stojanechbylo rozmalováno několik vzácných děl, jejichž kopie poté měli viset na zdechgalerie. Poté se ale stalo něco, co překvapilo i Pavla. Královna matka senapřáhla a holí shodila všechny stojany, na kterých byl nějaký obraz. „Prosím,o tomto incidentu nikomu neříkejte." řekla, když viděla, jak je Pavelpřekvapený. Ten pak jen kývl na souhlas a oba odešli. Na schodišti se Pavelzastavil u policejního alarmu a zkusil ho znovu zmáčknout. Nic se ale nestalo.„Madam? Pokud se nemýlím, všechny obrazy jsou také napojeny na alarm mámpravdu?" zavolal na Královnu matku, která už byla skoro dole v hale.„Ano." odpověděla, a odešla pryč z galerie. Pavel zašel do nejbližšímístnosti, kde probíhala výstava starých fotografií. Našel jednu, která viselav rámečku na stěně. Opatrně chytil dřevěný rámeček a fotografii sundal.Nic se ale nestalo. Žádný alarm. Vrátil tedy rámeček zpátky na zeď. Zašel ještědo kanceláře Trockého, kde ihned vyrazil k pracovnímu stolu. Z praxeznal, že takové obrovské instituce zapínají alarm z pracovny ředitele.Alespoň u těch starších budov to tak bylo. Prohledal stůl a konečně, posledníšuplík, za který zatáhl, byl falešný. Otvíral se zmáčknutím ukrytého tlačítkapod deskou psacího stolu. Deska šuplíku se otevřela a objevil se displejs klávesnicí, kam se zadával bezpečnostní kód pro spuštění, nebo vypnutíalarmu. Bylo tam ale něco, co Pavla překvapilo. Na displeji byl nápis: ZADEJTEPIN PRO VYPNUTÍ ALARMU. Ale alarm byl přeci vypnutý. Někdo si musel pohráts alarmem tak, aby si Trocký myslel, že je vše v pořádku a přitom bymu ukradl obraz před nosem. Venku už se stmívalo a tak Pavel odjelz galerie domů.