Krvavá koruna

KAPITOLA XVII.

Eleonora byla v šoku. Vrah v řadách královské rodiny. To bylo něco, co nikdo neočekával. A noviny se toho samozřejmě okamžitě chytily. Druhý den novinové stánky neprodávali nic jiného než příběh vraha z Hradu. Na královskou rodinu to ale znovu vrhlo špatné světlo. Stále ještě se Hrad nevyjádřil ani k úmrtí krále. A nevydal prohlášení ani o postoji k činům Kateřiny. Naštěstí ale nikdo nevěděl o přestřelce, ke které došlo v katedrále. To by znamenalo další skandál. Martin před novináři odjel na svůj zámek do Líní, Královna matka už nevycházela ani do zahrad. Eleonora s premiérem dále udržovala pravidelná jednání, kde šlo především o mezinárodní situaci, ale také dění na hranicích monarchie.

Pavel seděl u sebe v kanceláři a dokončoval hlášení a návrh na obžalování Kateřiny. Věděl ale, co přijde. Za vraždu se trestalo smrtí. Spojené království koruny české bylo jedinou zemí v Evropě, kde byl v ústavě zakotven tento druh trestu. Soud byl po několika přepisováních obžaloby určen na 25. července. Pavel doufal, že do té doby dopadne i králova vraha. Procházel své poznámky a ve vzpomínkách se stále vracel na místo činu. Několik nocí nespal a snažil se prokazovat nebo vyvracet své teorie. Jednou

Jednou ráno, když opět stál v práci u automatu na kávu, mu zazvonil telefon. Protože ale na sobě neměl kabát, měl ho schovaného v kapse u kalhot. „Šandera." představil se.

„Pane inspektore?" ozval se hlas majordoma z telefonu. „Víte, já jsem vám zapomněl něco říci. Když jsme skončili s výslechem, vymazal jsem to z hlavy, ale teď se mi to znovu vrátilo. Ta služebná, která vstupovala do pokoje Jeho Veličenstva, kulhala. Problém ale je, že z personálu nikdo nekulhá. Za to dám ruku do ohně."

Pavel na chvíli ztuhnul a pomalu se mu vše začalo v hlavě propojovat a dávat smysl. „Děkuji. Nashledanou." řekl a položil telefon. Z automatu vzal kelímek s kávou a bez kabátu jen v košili vyrazil k autu. Odjel z parkoviště směrem k Hradu. Projížděl uličkami rušné Prahy, přejel přes Vltavu, až dorazil na Hrad. K jeho překvapení ale brány byly dokořán otevřené a davy návštěvníků proudily dovnitř. Všude stále ještě leželi květiny určené uctění památky milovaného krále. Lidé na nádvořích ani tolik neobdivovali krásu Hradu, jako spíše vykřikovali požadavky, aby se královská rodina konečně vyjádřila a projevila soustrast nad smrtí krále. Pavel auto nechal před branou do Hradu a vmísil se do davu. Poté se na druhém nádvoří oddělil a pokračoval až za zátarasy, které bránili lidem vstoupit do soukromých prostor rodiny. Lord komoří ho přivítal, a poté ho usadil do přijímacího pokoje. „Její Veličenstvo přijde za okamžik." řekl a chystal se odejít, když ho ale Pavel zastavil. „Já jsem ale nepřijel za Jejím Veličenstvem. Jsem tu za Královnou matkou. Potřebuju s ní mluvit."

„Její Výsost je v zahradách, inspektore. Pokud si přejete, vezmu vás za ní." odpověděl poněkud překvapeně Lord komoří a odvedl Pavla z Hradu do zahrad.

Královna matka zrovna obdivovala opřená o hůl rudé růže, které rostly hned u jedné z cest. „Pane inspektore. Čemu vděčím za vaši návštěvu?" usmála se a poté, co se jí Pavel uklonil, ho pozvala na procházku.

„Víte Výsosti, konečně jsem zjistil, kdo mohl zabít Jeho Veličenstvo. Byla jste to vy."

Královna matka se zastavila na místě a v šoku se otočila na Pavla. „Co si to dovolujete? Máte vy to ale drzost." řekla rozzuřeně. „Proč bych zabíjela vlastního syna?"

„To my řekněte vy."

„Přece bych nemohla nic z toho udělat. Byl to můj syn. Navíc jsem na takové věci už stará. Nikdy bych se nepřemluvila k takovému činu." V její tváři Pavel zahlédl známky paniky. Navrhl pokračovat v procházce. Královna matka byla ale tak rozzuřená, že si ani nevšimla, že v chůzi pokračuje bez hůlky, kterou ji Pavel opatrně sebral. Královna matka pokračovala dál, ale kulhala. Když ale viděla, že šla sama, otočila se. „Jak jste vůbec přišel na to, že bych to mohla být já?" řekla a sebrala mu z rukou hůl.

„Otisky. Byly všude. Na stole, na těžítku, na rámu u okna." odpověděl Pavel.

„To je přeci nesmysl, vždyť jsem měla...." v tom se ale Královna matka zarazila.

„Rukavice. Já vím." usmál se Pavel. „Tímto jste se mi přiznala k vraždě vaše syna, Jeho Veličenstva krále Jana Ludwiga von Hamrštejn.

Královna matka se zamračila. „Projdeme se ještě kousek prosím?"

Pavel souhlasil. Věděl, že svou bitvu už vyhrál, a tak jí chtěl dopřát alespoň ještě chvíli v jejích milovaných zahradách. Procházeli pod mohutnými duby, když Královna matka začala vysvětlovat, jak to celé bylo.

„Víte, inspektore, já jsem svého syna milovala. Opravdu. Ale poté co se stal králem, mu nejspíše moc zatemnila mysl. Začal více pít, mlátit svou ženu a být jí nevěrný. Začal se povyšovat nad celou rodinu, i nad personálem. Pro veřejnost to byl milující člověk, ale ve skutečnosti to byla zrůda. Své ženě byl na každé zahraniční cestě bez ní nevěrný. Věděla o tom, ale nikdy proti tomu nic neřekla. Bála se ho. Jako my všichni." Najednou se zastavila a začala se pochmurně dívat do země. „A poté přišel ten večer dva roky zpět. Byla bouřka a já jsem se chodbou vracela z večeře do své ložnice. Míjela jsem jeho pracovnu, kde se s Annou hádali. Chvíli jsem poslouchala. Anna křičela něco o tom, že ho opustí. To ale on nesnesl. Když jsem slyšela, že jde někdo ke dveřím, schovala jsem se za roh. Poté jsem slyšela kroky, výkřik a ránu, když Anna spadla ze schodů. Vykoukla jsem zpoza rohu a uviděla Jana, jak rovná koberec na podlaze, který byl natažený po celé délce až dolů po schodech. Hned mi bylo jasné, že kobercem ji podrazil nohy. Vyběhla jsem tedy zpoza rohu a podívala se vyděšeně na něj. Muselo mu být jasné, že jsem ho viděla. Neřekl ale ani jedno slovo a odešel zpět do pracovny. Když potom přiběhli ostatní a snažili se Annu zachránit, vyběhl ven a hrál překvapeného a zdrceného. Ale byl to vrah. Byl ostudou Koruny. A jelikož vím, že na panovníka se trest smrti nevztahuje a je omilostněn, musela jsem věci vzít do vlastních rukou. Celé dva rok jsem na to sbírala odvahu, a přiznám se, vražda Trockého mi k tomu pomohla. Mohlo to vypadat, že to spáchal jeden člověk. Když tedy ten večer služebná odešla z mé ložnice, vstala jsem, vzala si uniformu služebné a přišla do jeho pracovny. Stál u okna a díval se ven. Vzala jsem tedy tiše těžítko na stole, napřáhla ruku a..." přerušil ji však náhlý příval citů. Z očí ji začaly kapat slzy. „Zavraždila jsem vlastního syna. To je pro matku to nejhorší co kdy může zažít. Přežít syna, kterého musela sama zabít." řekla a otočila se na Pavla. „Ví, že za tohle by mne čeká oprátka. Lékaři říkají, že mi na tomto světě zbývá už jen několik měsíců. Dokáže pravda pár měsíců počkat inspektore?" podívala se na něj.

„Obdivuji vaši morální odvahu Výsosti. I oběť, kterou jste musela podstoupit." řekl Pavel, uklonil se a odešel. Královna matka ho sledovala celou cestu, než zašel za křoví u vstupu na nádvoří.