Krvavá koruna

KAPITOLA XIII.

K Hradu přijíždělo přímou cestou černé auto s modrými majáčky. Lidé, kteří se srocovali před hradní branou, mu uvolnili cestu. V autě seděl starší muž s hnědými vlasy, černými brýlemi a tvářil se velice vážně. Měl na sobě hnědý oblek, červenou kravatu se zlatými pruhy a bílou košili. Auto prudce zabrzdilo u vchodu do Hradu a muž z auta rychle vešel dovnitř s červenými deskami. „Pan premiér Veličenstvo." uvedl majordomus muže do královniny pracovny. Premiér se uklonil a přistoupil blíže. „Vaše Veličenstvo."

„Pane premiére." usmála se Eleonora a posadila se do křesla. Premiér si sedl naproti ní do podobného křesílka.

„Nejdříve mi dovolte vyjádřit hlubokou soustrast nad smrtí vašeho otce."

„Děkuji, ale to nejspíše není důvod, proč jste přijel." řekla Eleonora, která v křesle seděla tak vzpřímeně, jak jen dokázala, aby působila alespoň trochu jako královna."

Premiér ihned znervózněl. „Ne madam. Bohužel, jakmile se rozšířila zpráva o tom, že král je mrtev, a vy nejste oficiálně prohlášena královnou, nemůže být prosazena Pragmatická sankce."

„A to znamená?"

„Že je nyní Spojené království bez oficiálního vládce. Toho také využily okolní státy, které volají o navrácení území, které jsme zabrali po druhé světové válce. U hranic se srocují vojska Německa na západě, Polska a Ruska na Východě a z jihu Rakouska a Chorvatska. Evropská unie a OSN vyjádřily podporu členským státům, což jsou všechny státy, které jsem jmenoval, kromě tedy Ruska, které ale podporu ani nepotřebuje. Jsme na prahu války." Premiér předal Eleonoře červené desky.

V nich byly satelitní snímky armádní techniky Německa přímo na hranicích monarchie. Eleonora si vyděšeně prohlížela tanky, rozmístěné kolem hlavní silnice kdesi v lesích. „To přeci není možné. Proč by to dělali?"

„Myslím, že okolní státy neuznávají 78 let staré smlouvy o připojení území. Mnozí to přirovnávají k Mnichovské dohodě, kdy se rozhodlo o..."

„Ano, já vím, co je to Mnichovská dohoda." ohradila se Eleonora, zavřela desky a položila je na stůl vedle sebe. „O svém rozhodnutí vás budu informovat na další schůzce. Do té doby mne těšilo." usmála se Eleonora vítězně.

Premiér se nestačil divit, jak s ním královna mohla takto jednat a tak se zvedl, uklonil a odešel. Dveře za ním se nestihli ani zavřít, a do místnosti vešla Královna matka. Eleonora však už dále nemohla udržet slzy, bylo toho moc, co musela snést. A tak se rozbrečela přímo před ní. Královna matka se však tvářila vážně. „Buď od té lásky a přestaň brečet. Jsi královna. Ty nesmíš mít city. Nesmíš být sama sebou. Buď monarchií. Buď demokracií, ale ne sama sebou. Tím bys vyvolala akorát pocit, že se blíží krize. Ale my jsme panovníci. Naší prací je uklidňovat krize, ne je vyvolávat. Musíš si vytvořit absenci citů. Nikdo nechce šílenou hysterku jako hlavu státu.

„Ale tohle všechno je pro tebe jednodušší." řekla Eleonora a otřela si slzy.

„Proč si to myslíš?" podivila se Královna matka

„Protože já mám bijící srdce. Já mám hlas, babičko."

Královna matka přistoupila blíže k ní. Tvářila se velice vážně. Jakoby ji nijak nerozhodilo, že její vnučka je na pokraji zhroucení. „Tak mi dovol ti říci tajemství. Nikdo ho nechce slyšet." Se stále zamračeným výrazem odešla a nechala Eleonoru samotnou.

Pavel mezitím dorazil na místo, kde se měla odehrávat oslava narozenin kamarádky Eleonory. Byla to stará vila s velkou zahradou. Nijak se nerozmýšlel, otevřel rezavou, starou branku a šel po dlážděné cestě přímo k domu.

„Hledáte někoho?" ozval se hlas ze zahrady. Pavel se vydal za hlasem a uviděl muže, který právě uklízel poslední skládací lavičky a pokládal je na hromadu. „Hledám slečnu Malou." řekl Pavel klidným hlasem.

„Ta je uvnitř, ale smím vědět, kdo ji hledá?" ohradil se muž.

„Odpusťte, že na otázku odpovídám otázkou, ale kdo se ptá mě?" usmál se Pavel, a ukázal mu policejní průkaz. „Inspektor Šandera."

„Kučera." podal muž Pavlovi ruku. Ve stejný okamžik ven vyšla dívka, snad i stejně stará jako Eleonora. Pavel si ji prohlédl a představil se. „Jsem tu kvůli oslavě vašich narozenin."

„Něco se stalo?" vyděsila se.

„Nic. Jen od vás potřebuji potvrdit, že zde byla tato dáma." ukázal ji fotografii Eleonory.

„Myslíte Její Výsost? Ano byla tu, ale kolem desáté zmizela ještě s jedním klukem a pak se už nevrátila."

Pavel se podivil. „Jak vypadal? Znáte jméno?" Ihned vytáhl svůj notes a začal si dělat poznámky.

„Bydlí v Podolí. Počkejte, napíšu vám adresu." usmála se a podala mu papírek s adresou. Pavel poděkoval a šel zpět do auta. Po krátké zastávce na kávu v blízké kavárně se vydal do Podolí. Tam přišel k bytovému domu, který stál hned u silnice. Nebyl nijak moderní, spíše se zdálo, že ty nejlepší časy už má za sebou. Omítka na něm už skoro ani nebyla, okna ještě stará dřevěná. Pavel se podivil, co zrovna tady by mohla dělat dědička trůnu. Zazvonil na zvonek se jménem Linhart. „Nechci žádný letáky díky." ozval se po chvíli mužský hlas. „Tady Inspektor Šandera, potřebuji s vámi mluvit ohledně Její Výsosti Eleonory." řekl Pavel do zvonku a schválně ještě pozměnil titul Její Veličenstvo na Její Výsost.

„Promiňte, pojďte dál, druhé patro." řekl hlas a ozval se bzučák pro odemčení dveří. Pavel vyšel po schodech do druhého patra, kde ale ve dveřích čekala holčička s černými vlasy. Pavel byl zmatený. „Promiň, holčičko, hledám pana Linharta, nevíš, kde bych ho našel?" sklonil se k ní.

„To je tatínek." usmála se a pevněji objala plyšového pejska, kterého držela. Potom se rozeběhla do bytu. „Tatí, tatí, je tu nějaký pán a hledá tě." volala.

„Já vím zlato, běž do pokoje ano?" řekl mužský hlas. Ke dveřím po chvíli přišel mladík, který podle Pavla vůbec nevypadal na to, že by měl být otcem. „Promiňte, musel jsem se obléct. To víte, nerad přijímám návštěvy ve spodním prádle." usmál se nervózně. „Mohu dál?" řekl Pavel, a po svolení vešel dovnitř. Byt byl přesným opakem domu, ve kterém se nacházel. Moderně vybavené a zařízené pokoje, nikde nechyběl ani kousek barvy na stěně, a vše vypadalo jako nové. „Jsem tu kvůli Její Výsosti. Bylo mi sděleno, že oslavu narozenin slečny Malé opustila s vámi." začal Pavel rozhovor.

„To mohu potvrdit, jen poprosím, šlo by to trošku tišeji? Ona Terezka co slyší, to hned pak řekne matce. A já bych se rád dožil zítřka." odpověděl Linhart.

„Dobrá tedy. Mohu jen vědět, proč a kam jste odešli?"

„Jeli jsme taxíkem sem. No a řekněme, že jsme oba pili poněkud více." usmál se nervózně.

Pavel přemýšlel, jak to říci tak, aby nikoho neurazil. „Chcete tedy říci, že jste strávili noc ve vašem bytě?"

„Přítelkyně byla s Terezkou u její babičky. Tak jsme tady měli alespoň klid. Bohužel se to trošku zvrtlo a zkrátka, no vyspali jsme se spolu." přiznal Linhart a sedl si na židli u jídelního stolu.

„Dobrá, více vědět nepotřebuji a nebojte se, je to jen mezi námi." usmál se Pavel, ale poté ho napadla ještě jedna otázka. „Promiňte, že vám pokládám tak osobní otázku, ale je to čistě z mé vlastní zvědavosti. Kolik že je vám let?"

Dvacet pět. S Její Výsosti se znám ze školy. Seděl jsem s ní v lavici. Jinak Terezce je pět a nebojte, Její výsost není její matka." zasmál se. Poté Pavla doprovodil ke dveřím a rozloučil se.

Pavel si telefon zapomněl v autě, a proto také měl tři zmeškané hovory. Zavolal tedy zpátky na stejné číslo. „Inspektor Šandera. Mám tu z vašeho čísla tři zmeškané hovory." řekl do telefonu.

„Tady je Královská galerie. Máme zde přetočenéé záběry bezpečnostních kamer, a myslíme, že jeden by vás mohl zajímat."

Pavel byl najednou celý napjatý. „Hned jsem tam."Hodil telefon na sedačku spolujezdce a rychle jel autem do galerie.