Bledý odraz vzpomínek

1.kapitola

Severus zavřel oči a snažil se zabránit hluku přicházejícímu z chodby před nemocničním pokojem. Cítil, jak se mu za očima schyluje k bolesti hlavy fenomenálních rozměrů, a to mu ubíralo všechnu sílu, aby se pokusil to zahnat.

Před jeho pokojem se rozpoutalo pozdvižení. Uvnitř jeho vlastní hlavy to nebylo o moc lepší. Pořád si byl celkem jistý, že si z něj někdo dělá kanadský žertík. Pravda, bylo by to v tom nejhorším možném vkusu a vyžadovalo by to nepřiměřené množství organizace, až na provázání štábu u svatého Munga. Přesto měl potíže uvěřit, že ve skutečnosti je rok 2014, ne  polovina roku 1997, jak věřil.

Teprve když se pořádně podíval do tváří kolem sebe a pak do své vlastní, musel připustit, že se možná nestal obětí nějakého zlomyslného triku. To, že se s tím smířil, mu nepřipadalo o nic méně nepříjemné, a skutečnost, že zřejmě ztratil sedmnáct let života, mu připadala jako dostatečný důvod k panice, kdyby byl takové reakci schopný.

Takhle měl jen svědectví lidí kolem sebe, aby se pokusil zaplnit prázdná místa, a jedno prázdné místo bylo naplněno něčím, co v něm nevyvolalo nic menšího než hrůzu. Byl ženatý. A co bylo ještě horší, byl ženatý se zatraceným Chlapcem, který přežil. Co se ve všech kruzích pekla stalo, že tuto katastrofu vyvolalo?

Podíval se na svou ruku a s nechutí si prohlížel tenký snubní prsten na prstě. První, co po probuzení v nemocniční posteli viděl, byl Potter zhroucený v křesle vedle sebe, hlavu svěšenou na stranu, když spal. Pohnul se, když Severus zakašlal, zelené oči se otevřely a pak se rozšířily, a další věc, kterou Severus věděl, bylo, že měl náruč plnou toho bídáka.

Stálo ho to veškerou zdrženlivost, aby chlapce neproklínal až do poloviny příštího týdne. Potter se odtáhl, radostí bez sebe, že ho vidí vzhůru, a nejasná část Severusova mozku zaregistrovala změny ve tváři, kterou znal. Potterovi trvalo pouhých pár minut, než si uvědomil, že něco zjevně není v pořádku, a v tu chvíli se rozpoutalo peklo.

Potter byl momentálně na chodbě s několika lékouzelníky, kteří ho ošetřovali. Byl s ním Weasleyovic kluk a dost nevysvětlitelně i Draco. Vypadalo to, že byl několik týdnů v nějakém kómatu poté, co se mu stala nějaká nehoda. Kromě toho nevěděl nic o okolnostech, kvůli kterým skončil v nemocnici, kde chybělo 17 let vzpomínek.

Podle toho, co mu napovídaly myšlenky, byl v polovině Potterova šestého ročníku v Bradavicích, ale důkazy jeho vlastních očí mu říkaly, že Potterovi je okolo třiceti, a rozhodně ne 16. Měl také chvilku na to, aby si prohlédl svůj vlastní obličej v zrcadle. Byl sice starší, ale vypadal lépe než před lety.

Měl plnější postavu a už nehraničil s vyhublostí. Pleť měl stále bledou, ale v obličeji ztratil nažloutlý odstín, který měl tolik let. Vlasy měl protknuté šedivou barvou, ale byly čisté a upravené, a i když na jeho obličeji bylo vidět několik věkových vrásek, zdálo se, že ztratily svou tvrdost.

Severus s frustrovaným zavrčením odhodil přikrývku stranou a zamířil ke dveřím. Potter mluvil v chodbě s Weasleym tlumeným, nešťastným tónem. Severus pootevřel dveře a snažil se naslouchat tomu, co říkal.

„Nikdy by mě nenapadlo, že ho ještě někdy uvidím, jak se na mě takhle dívá," zavrtěl Potter hlavou. „Ne po takové době.„

„To není on, to přece víš," řekl Weasley a chytil Pottera za ramena. „Je to tou kletbou, tou nehodou nebo... čímkoliv, čím byl zasažen. Lékouzelníci na něco přijdou a všechno se vrátí do normálu.„

„A mezitím?" Zeptal se Potter a zatvářil se opuštěně. „Jak se s tím... jak se s tím vyrovnám?„

Weasley si povzdechl a spustil ruce. „Jako to děláš vždycky, kamaráde.„