Bledý odraz vzpomínek

7.kapitola

Dům v Cornwallu mu kupodivu začínal připadat jako domov. Jediné, co Severus předtím znal, byly komnaty v Bradavicích a ještě dřív dům jeho dětství, který nebyl nic menšího než hrůza.

Jeho dům s Harrym, jak o tom muži začínal přemýšlet, byl klidný a krásný. Severus v něm cítil důvěrnou známost na jakési základní úrovni, jako by byl zaklíněn v jeho bytosti.

Teď, když byli o pár měsíců dál, si vytvořili jakousi rutinu. Lupin chodil každý den Gabea doučovat, zatímco Harry maloval a Severus plnil objednávky lektvarů. Jeden z nich nebo oba stráví odpoledne s Gabem a po večerech spolu povečeří.

Ginny chodila jednou týdně a systematicky rozebírala kouzlo, které drželo jeho vzpomínky na místě. Zkoušela různé metody, ale zatím se jí to nepovedlo. Mezitím si prohlížel Harryho vzpomínky, aby se pokusil získat zpět ty své.

Byl to zvláštní zážitek, který neměl obdoby. Vidět sám sebe cizíma očima bylo nepříjemné a sledovat události, které se staly v jeho životě, aniž by si na ně pamatoval, bylo dost na to, aby si přál být zpátky v kómatu.

Harry, kterého viděl ve vzpomínkách, spolu s Harrym, se kterým žil, byl tak odlišný od chlapce, kterého znal, že ho to mátlo. Sledoval, jak se chlapec při jejich trénincích upracovával k smrti, sledoval, jak se věnuje výzkumu a učení se teorii kouzel. Bylo těžké nerespektovat muže, kterým se Harry stával.

A byl to muž. Byl to muž, kterého v těch vzpomínkách viděl, i když mladý na prahu dospělosti. Muž, kterého viděl, si uvědomoval, jak obrovská tíha na něm leží, ale dělal, co mohl, aby se s touto výzvou vyrovnal. A co je možná nejdůležitější, byl to muž, u něhož si začínal uvědomovat, že ho přitahuje.

Severus bez vlastních vzpomínek nedokázal říci, zda byla na prvním místě fyzická přitažlivost nebo něco emocionálnějšího. Jak se dál díval na vzpomínky, začal si uvědomovat, jak je Harry hezký, i když bylo nepříjemné si to přiznat.

Stále mu připadalo špatné, že se zamiloval do studenta. Bývalý student byl dost špatný, ale ten, který byl stále pod Severusovou autoritou, to už bylo příliš. Alespoň tak to viděl na začátku. Bylo však čím dál jasnější, že Harry nebyl jen student.

Spojoval je společný osud a společný cíl - vymýtit jeho příčinu. Harry se mu vyrovnal, sakra, soudě podle jeho magie, Harry byl víc než rovnocenný. Byl také jediný, kdo mohl chápat Severusovu situaci, a jediný, jehož společnost ho nedráždila.

Tato myšlenka byla příliš bizarní, než aby se o ní dalo pořádně uvažovat, a tak se ji Severus snažil ignorovat. Doufal, že v Harryho vzpomínkách najde důkazy, které Harryho verzi událostí nějakým způsobem vyvrátí, i když to byla směšná představa. Místo toho nacházel víc důkazů o svých vlastních pocitech.

„Zatracená, blbá, posraná, debilní– ach! Promiň, neuvědomil jsem si, že jsi tady," řekl Harry, když vstoupil do kuchyně a otíral si z rukou barvu.

„Máš nějaký důvod pro svůj barvitý slovník?" Zeptal se Severus pobaveně.

„Ach, jen jsem frustrovaný z té poslední zakázky," odpověděl Harry s lehkým zavrčením. „Magie nechce spolupracovat. Jsem jen krůček od vytažení zatraceného nože na plátno.„

„To zní bolestivě. Kávu?„

„Ano, prosím," řekl Harry, sedl si na židli a protáhl si záda. „Dny, jako je tento, mě mrzí, že nejsem bystrozor."

„A promrhat všechen ten talent? Myslím si, že ne.„

Harry se zasmál a řekl: „Dneska se necítím tak talentovaný. Jaké jsi měl ráno?„