Bledý odraz vzpomínek

21.kapitola

Severus se pomalu probral k vědomí, hlavu měl zvrácenou dopředu a bradu přitisknutou k hrudi. Pokusil se pohnout, ale uvědomil si, že má ruce svázané za zády a tělo přitisknuté k dřevěnému sloupu. Hlava mu třeštila a od spánku se mu po straně obličeje táhla lepkavá krvavá stopa.

"Bože, už jsem si myslela, že se nikdy neproberete."

Severus zvedl hlavu a zamžoural, vidění měl rozmazané. Několik stop před ním stála židle, na níž seděla postava. Podle hlasu poznal, že je to žena, ale byla zahalená ve tmě a jeho zrak byl i tak rozostřený.

"Kdo je tam?" zeptal se syrovým hlasem.

"No tak, víte, kdo jsem," řekla žena a Severus si byl jistý, že její hlas poznal. Měl příliš zamlženou hlavu, než aby mohl pořádně přemýšlet, ale věděl, že ji zná; něco v jejím postoji mu bylo povědomé, tahalo ho to za vzpomínky.

"Nepřekvapuje mě, že si nemůžete vzpomenout," pokračovala vzdušně. "Už jsou to roky, co jste na mě vůbec pomyslel, pokud jste na mě vůbec někdy myslel."

"Co ode mě chcete?" Zeptal se Severus, zatímco marně zápasil se svými pouty.

"Chci jen dokončit práci, kterou jsem začala," hlesla a zatočila hůlkou v ruce.

"To vy jste mě proklela."

"Pokusila jsem se o to," opravila ho. "Ale v půli cesty jsem byla přerušena. Chtěla jsem vám vzít mnohem víc."

"Proč? Jaký důvod byste k tomu mohla mít?"

"Jaký důvod?" zopakovala a z jejího hlasu kapala zloba. "Chtěla jsem vás vzít zpátky do doby, než vám zkazil myšlení, než vás zkazil ten prostomyslný blbec, kterého jste si vzal. Chtěla jsem vás vrátit k vašemu pravému já, k člověku věrnému našemu Pánu."

"Voldemort je mrtvý..."

"Temný pán nikdy nezemře, ne doopravdy!" vyjekla. "Když se všichni jeho stoupenci rozprchli nebo přeběhli, není nikdo, kdo by mu sloužil. Kdybyste byl při smyslech, udělal byste všechno pro to, abyste ho vzkřísil."

"A to byl váš plán? Vymazat mi paměť a použít mě jako nástroj, který by sloužil téhle šílené věci?"

"Není to šílené!" zasyčela a konečně se naklonila dopředu do tenkého kousku světla. Její tvář částečně osvětlená bledým měsíčním svitem mu umožnila ji poznat, i když byla jen stínem svého dřívějšího já.

Léta nebyla k Pansy Parkinsonové přívětivá. Její pleť byla bledá a tak tenká, že se táhla přes lícní kosti ostré jako břitva. Oči měla zapadlé a prázdné a tmavě černé vlasy jí ochable visely kolem šedivého obličeje.

"Pansy -"

"Ach, už mě poznáváte. Dovedu si představit, že jste o mně za ta léta moc nepřemýšlel."

"Pansy, já ne..."

"Ušetřete mě těch lží. Na své Zmijozelské jste zapomněl ve chvíli, kdy jste se rozhodl, že Potterův zadek stojí za větší pozornost než my."

"Od Voldemorta jsem se odvrátil dávno předtím, než jsem se zamiloval do Harryho," namítl Severus, ačkoli si nebyl jistý, jestli je Pansy ještě schopná racionálního uvažování.

"Tolik k řediteli Zmijozelské koleje," zavrčela. "Odhodil jste nás stranou, jako bychom nic neznamenali!"

"Ne všechny," oponoval a cítil, jak v něm narůstá hněv. "Jen ty, pro které nebyla žádná naděje!"