Proměna

1. Noční příhoda

Myslím, že jsem to trochu s tím alkoholem přehnala. Oslava osmnáctých narozenin mé nejlepší kamarádky Katriny, se zvrhla v doslovnou " chlastačku." Jak se teď sakra dostanu domů?

Všichni moji kamarádi jsou opilý. A já odtud bydlím nejdál. Bezva. Tak abych vyrazila. Rozloučila jsem se se všemi, jenže myslím, že mě nikdo kromě Katriny neposlouchal.

Vymotala jsem se ven ze dveří a snažila se určit, která cesta je ta pravá. Rozhodla jsem se pro levou cestu, šla jsem podle paměti. Bála jsem se jít po silnici, protože se motám a nějaký auto mě klidně může srazit, tak jsem se rozhodla pro zkratku lesem.

Les byl temný a byla tu tma. A co jsi jako čekala Carrie? Pouliční osvětlení? pomyslela jsem si. Cesta lesem byla ještě horší, než po slinici. Pořád jsem do něčeho vrážela, samozřejmě do stromů a neustále se jim omlouvala. Bože já jsem úplně na mol.

Když jsem vrazila už asi do padesátého stromu, v jeho koruně něco zašustilo. Nejdřív jsem se lekla, ale kdo by byl v noci v lese? Leda nějaký opilec, jako jsem byla dnes já. Abych neprobudila upíry, zasmála jsem se pro sebe. Na oslavě jsme totiž koukali na nový horor s upíry, kteří se schovávali v lese. Byla to blbost a já stejně polovinu prospala.

No, musím jít dál. Koruna stromu znovu zašustila. Jen jsem se otočila, promnula si oči a vyrazila dál. Asi po 100 metrech kousek ode mě zašustili křoví. Ztuhla jsem na místě. Ale když z křoví vyběhla toulavá kočka, zasmála jsem se. Už jsem paranoidní.

Došla jsem až ke krmelci. Takže jsem tak v půli cesty. Zakymácela jsem se a narazila opět do stromu. Normálně si spočítám do kolika stromů ještě vrazím. To bude zábava.

Jak jsem tak přemýšlela, zahučela jsem nohama do potoka. Ježiš marja, já mám teda štěstí. Mokro v botách, hlava umlácená z toho narážení do stromů, co se mi ještě stane?

Něco za mnou znovu zašustilo. Tentokrát jsem se otočila a zařvala jsem: „ Vylez ty srabe, já vím, že tam jsi!" Nikdo neodpovídal. Já jsem už vážně úplně mimo. Čím dřív budu doma, tím líp.

Jelikož mě cesta už vážně nudila, začala jsem si potichu zpívat písničku od Ellie Goulding - Love me like you do. Brzy se to vyvinulo až ve řvaní. No co, v lese stejně nikdo není.

Po dalších pár metrech za mnou zase něco zašustilo. Otočila jsem se. Jenže, takhle otočená jsem šla dopředu a nevšimla si, že je přede mnou mraveniště. Ano, spadla jsem tam.

Bože to byl nápad chodit lesem. Říkala jsem si, když jsem ze sebe sklepávala poslední mravence. Ať už jsem doma!

Ne vážně, přísahám, že už nikdy nebudu pít.

Za mnou zašustilo křoví. Rozhodla jsem to ignorovat. Radši jsem přidala do kroku. Najednou mi přišlo, že to zašustění se přibližuje. Přeběhl mi mráz po zádech. „ Klídek Carrie, už budeš doma." uklidňovala jsem se.

Už jsem vážně unavená. Nechodím já tady pořád dokola? Přijde mi, že jo. Telefon mám vybitý a tady v lese není signál, takže to je mi celkem na nic. Musím jít dál, někam dojít musím přece!

Asi po další půlhodině nekonečného chození po lese, jsem začala panikařit. Nevím vůbec kde jsem, a také nevím kdo mě to pořád pronásleduje. To šustění mi už leze na nervy.

Řekla jsem si, že si chvíli odpočinu. Sedla jsem si ke stromu a pozorovala věci kolem sebe. I když byla tma jako v pytli pár věci jsem rozeznávala. Ozvalo se znovu to pekelné zašustění, jenže tentokrát jsem slyšela i pohyb.

Dotyčný šel pořád blíž ke mně. Radši jsem se ani nehýbala. teď jsem se vážně bála. Uslyšela jsem, jak nosníma dírkama nasává pach. Co je to zač?

Natiskla jsem se ke stromu a doufala, že mě přejde. Zastavil se těsně přede mnou. Cítila jsem to.

Dotyčný se ke mně naklonil. Nenapadlo mě nic jiného, než utéct. Zvedla jsem se a vyběhla, jak nejrychleji to šlo. Dotyčného jsem nějak neudivila, rozběhl se za mnou. Jenže, po chvilce nebylo slyšet nic, snad jen šustot křídel.

Zastavila jsem se a rozhlížela se kolem sebe. Pomalu jsem se začínala sunout směrem dopředu. Nic jsem neslyšela. Díkybohu!

Zrychlila jsem krok, protože jsem uviděla v dálce světlo. Naše vesnice! Už chci být doma. Jak jsem tak přemýšlela, uslyšela jsem opět šustot křídel.

Tentokrát přímo nade mnou. A v tu chvíli jsem spadla k zemi. Někdo na mě sedí! nemůžu vstát! „ Pomóc!" křičela jsem.

Dotyčnému nějak moje řvaní nevadilo. Uslyšela jsem zlověstné zavrčení. Dotyčný se ke mně naklonil. Cítila jsem jeho chladný dech všude.

Najednou se mi zakousl do šíje. Vykřikla jsem. Dotyčný nejspíš aby mě umlčel se zakousl ještě více do hloubky. Au, bolí to.

Když se ode mně odtrhl odletěl pryč, jako by se nic nestalo. Pomalu jsem vstala. Co to sakra bylo? A proč to odletělo? Au, bolí mě krk. To byly tři nejčastější otázky, které jsem si kladla.

Konečně jsem došla do vesnice. Zamířila jsem domů. Jej, kolik je vlastně hodin? Rodiče ale nejsou doma, jsou v lázních, takže aspoň nedostanu kázání.

Chvíli jsem lovila klíče v kapse. Než jsem vytáhla klíče, podařilo se mi vylovit spoustu věcí. Posmrkaný kapesník, žvýkačku a dokonce lžičku. Kde se u mě v kapse vzala lžička?!

Nějak extra jsem to neřešila, asi jsem jí omylem vzala na oslavě. Vrátím jí, Katrině ve škole. Konečně jsem našla klíčenku. Odemkla jsem dveře, nezdržovala jsem se ani se sundaváním bot a zamířila jsem k sobě do pokoje. A z pokoje rovnou do koupelny. Potřebovala jsem dostat do jiné nálady a zapomenout na to co se mi stalo v lese.

Napustila jsem si vanu a asi hodinu jsem v ní relaxovala. Potom mi došlo, že pořád nevím kolik je hodin. Naštěstí v koupelně hodiny máme. Já vím, je to nečekané.

Byli 4 ráno. Sakra, mě je blbě. pomyslela jsem si, zatímco jsem vylézala z vany. Zavírali se mi oči, ale i tak jsem přistoupila k zrcadlu a rozhodla se podívat, jak vypadám.

No vypadám příšerně, zasmála jsem se v duchu. Nakonec jsem si chtěla prohlédnout krk. A co nevidím! Na šíji mám dvě dírky, které vypadají, jako upíří kousnutí!