Proměna

18. Záchrana?

Popravdě? Nevěděla jsem co mám dělat. Seděla jsem na zemi, tiskla hlavu ke kolenům a přemýšlela, co se mnou bude dál.

Proč mi to udělal? Pomyslela jsem si a z očí mi vytryskl vodopád slz. Já mu věřila. Věřila jsem, že mi chce pomoct. Že vážně existuje Zkouška a že jsem v ní neuspěla.  Žádná Zkouška neexistuje! Vlci měli pravdu. 

Jasně, proto se Alex tvářil tak naštvaně, když jsme byli ve Vlčím lese. Věděl, že mají pravdu a chtěl, abychom se odtamtud co nejdříve dostali. Já byla tak blbá! Z očí mi vytryskly další slzy.

Jenže, co se mnou teď udělají? 

I záchrana mé mamky byla jenom hra, hra, která nás s Alexem měla dostat zpátky na území Rady. Bylo mi divné, že mi to hned nedošlo, vždyť Alex je taky jeden z Rady, a z Rady se neodchází ani se nesmí zradit!

Povzdechla jsem si a konečně se postavila na nohy. Obešla jsem své vězení kolem dokola, ale nic zajímavého jsem nenašla. Až na pár pavouků.

Při prohlížení cely jsem zaslechla zvuky. Otevírání dveří a šustění chodidel. Někdo jde!

Zacouvala jsem až na samý konec svého vězení a vyčkávala. Kroky se stále blížili. A najednou před mojí celou někdo stál. Stál tam on! Alex.

„Co ty tu chceš?" Vyprskla jsem na něj. Alex jen v klidu zatočil klíčema. „Mám tě předvést před Radu, tak si pohni!" Vyprskl pro změnu on. Nikdy na mě takhle neřval, myslela jsem, že i on mě miluje, no nejspíš jsem se spletla. Všechno byla jen jedna hnusná hra!

„Nikam nejdu!" Odporovala jsem mu a založila ruce na prsou. Alex jen tiše stál. „Buď půjdeš po dobrém nebo po zlém, mě je to jedno." Zavrčel nakonec. Nehnula jsem se ani o milimetr. „Jak chceš!" Křikl Alex a mířil ke mně.

Neměla jsem kam utéct a Alex to moc dobře věděl. Popadl mě za ruku, kterou mi mimochodem svým stiskem snad zlomil, a táhl mě za sebou. 

„Au, dobře, půjdu sama." Řekla jsem. Alex mě pustil. „Nemáš kam utéct, pamatuj si to. Jestli utečeš, bude všechno ještě horší." Povytáhl obočí, když jsem na něj vyplázla jazyk.

Ale šla jsem poslušně za ním. I když jsem přemýšlela, jestli nemůžu někudy utéct. „Nemůžeš." Ozval se najednou Alex. „Starej se laskavě o svoje myšlenky!" Zamračila jsem se. 

„A vůbec, proč si mi to udělal? Proč si mě takhle hnusně zradil?" Zajímala jsem se. Alex se zastavil. „Protože jsem musel." Odpověděl tiše. „Co?" Naléhala jsem. Alex si povzdechl. „Jsi pro Radu hrozba, protože se o tobě mluví v Proroctví, které Radu zničí." Pokračoval. „To byl důvod ke zradě?" Zamračila jsem se. „Já nechtěl, to Rada mě donutila." Teď už stál kousek ode mě. „Odpusť mi to prosím." Zašeptal nakonec.

To si dělá srandu ze mě? 

Nejdřív mě nechutně zradí, křičí na mě a chce abych mu odpustila? Nikdy!

„Ne." Řekla jsem jenom a obešla ho. 

Nic jiného jsme si po čas cesty k Radě neřekli. Až když jsme došli do cíle.

„Běž dovnitř." Nakázal mi Alex. A to bylo jediné, co řekl. Pokrčila jsem rameny a udělala, co po mě chtěl. 

Náhle jsem se ocitla v sále, který jsem až moc dobře znala. Zde se konal ten rádoby soud, který mě a Alexe odsoudil k smrti. Ovšem teď zde seděli i ostatní upíři, ne jen Rada.

 „Konečně Carrie, posaď se." Pronesl Brandon a já mu věnovala nenávistný pohled. A navíc jsem zůstala stát. „Dobře, jak chceš." Zamračil se nakonec. „Asi víš, že vše byla jen fikce..." Začal Brandon. Žádná fikce, hnusná zrada!

„A také, že se o tobě mluví v Proroctví. Jenže Rada nedopustí, aby se naplnilo, proto tě znovu, tentokrát již vážně, odsuzujeme ke smrti." Dokončil. „Co jsem vám provedla?" Vykřikla jsem. Brandon ani nehnul brvou. „Jsi dívka z Proroctví, které způsobí zkázu Rady." Vysvětlil Brandon.

Zakroutila jsem hlavou a povzdechla si. „A co když to nejsem já v tom Proroctví?" Zkusila jsem vyjednávat. Brandon povytáhl obočí. „Pravnučka Vlada Draculy jsi jedině ty! Copak máš sestru nebo bratra?" Sakra! Takže vyjednávání mi nevyšlo. Zakroutila jsem jen tedy hlavou a sklopila pohled do země.

„Končím tedy sezení. Rozsudek provedeme zítra." Ukončil Brandon. Načež mě opět popadl Alex a táhl zpět do podzemí.

Co jsem jim udělala?

Kráčela jsem za Alexem a pořád přemýšlela, proč mě Rada takhle odsoudila. Jasně, v Proroctví se mluví o mě, ale nemusí mě hned zabíjet, no ne?

Najednou mě Alex znovu popadl za ruku. „Kašlu na Radu." Řekl jenom. Nasadila jsem nechápavý pohled. Alex si povzdechl. „Utíkej Carrie, najdi vlky a popros je o pomoc." Vydechl směrem ke mně. „Co prosím?" Zeptala jsem se. „Tak už zmiz!" Sykl jenom Alex a upíří rychlostí se přenesl.

Chvíli jsem jen zírala a stála na místě, ale už jsem kráčela lesem a hledala pohodlný úkryt. Vážně to Alex udělal pro mě? Budu muset doufat.

Při přemýšlení jsem však někoho srazila. Podívala jsem se dotyčnému do očí a strnula jsem. „Katrino?" 

Co tady dělá moje nejlepší kamarádka, která mimochodem žije ve světě lidi?

                                                      ***********************

Jsem zpět s další částí!:) Upozorňuju jen, že kapitoly asi budou vycházet po 14 dnech, jelikož nemám moc čas.:( Ale nová kapitola je tady!:) Jak se vám líbí? :) Jinak opět budu ráda za vote nebo komenty! Děkuji za podporu!:)