Proměna

12. Zvrat

Jsem celá popálená. Upíří rada už odešla nebo spíš odletěla a já zůstala u síně sama. Sama? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kde je Alex?

Náhle jsem ho uviděla. Připravoval nějakou mast z bylinek. Šla jsem k němu. „Co to děláš?" Zeptala jsem se. Nepodíval se na mě ani neodpověděl. „Alexi?!" Zkusila jsem to znovu. „Počkej chvíli, ty popáleniny budou pryč." Sykl Alex. Radši jsem ho tedy nechala.

Seděla jsem na zemi opřená o strom a čekala až Alex dodělá tu mast. Konečně přišel a mast mi podal. „Namazej si tím ty popáleniny." Poslechla jsem ho.

Zase ta jeskyně. Představa, že tu budu až do konce zkoušky mě děsí. A ještě více se bojím toho, co bude po zkoušce. Co když jí nezvládnu?

„Běž si lehnout." Promluvil ke mně Alex. když viděl jak přemýšlím. Zvedla jsem se a zamířila tam, kde pokaždé spím. Hloub v jeskyni.

Probudil mě déšť. Dneska se stane něco špatného, já to vím. 

Šla jsem najít Alexe. Nikde nebyl a na stole na mě čekala miska s cereáliemi. Hodila jsem je do sebe a v tu chvíli se objevil Alex. „Je čas."

Povzdechla jsem si. Zase ta síň rady. Co to bude tentokrát?

„Prosím." Pokynul mi Brandon k vylosování zkoušky. Povzdechla jsem si. Zalovila jsem rukou v poháru a vytáhla další zkoušku.

„Upíří rychlost." Přečetl Brandon.

Co to sakra je? Já myslela, že používat upíří schopnosti je při zkoušce zakázáno. A pokud jsem to dobře pochopila, já žádné schopnosti nemám.

Právě jsme se přenesli. Jsme v lese a před námi stojí jeden nejspíš upír. Brandon se ke mně otočil. „Zkouška je prostá, předběhni ho a nuď v cíli dřív než on."

„Cože?!" Nevěřila jsem vlastním uším. Já sice ráda běhám, ale jestli tohle je nějaký upíří atlet či co, tak nemám šanci.

„Teď!" Zazněl pokyn ke startu. Upír se rozeběhl snad rychlostí světla. Rozeběhla jsem se za ním. Při běhu mě napadlo, jak vlastně poznám kam mám běžet?

Aha, značky. Jasně. Jenže ten upír už je asi kilometr předemnou. Nemám šanci ho předstihnout. Ale o něco se pokusit můžu.

Lepší než smrt je trocha podvádění. Vezmu to zkratkou. 

Paráda. Už toho upíra vidím. Zvolnil tempo. Tím lépe pro mě. Pokusím se ho předehnat. 

Povedlo se! Jsem kousek před ním. Ale začínají mi docházet síly. Musím se vydýchnout. Bezva, zase mě předehnal. Jen počkej!

A sakra! Už vidím cíl a já pořád trčím za tím upírem. Sebrala jsem všechnu svojí poslední energii a rozeběhla se.

Ale to nebude stačit! Upír už je v cíli a kouká jak se snažím dostat aspoň do cíle. 

Konečně jsem tam doběhla. Celá udýchaná jsem se sesunula na zem. Všichni na mě koukali se smutkem v očích.

„Nerad to říkám Carrie, ale zkoušku si nedokončila." Pronesl Brandon.

Pořád jsem ležela na zemi a přemýšlela, co se mnou teď bude. 

„Vrátíš se do jeskyně a zítra tě čeká soud. Přeji ti hodně štěstí." Pronesl Brandon a společně s celou upíří radou se přenesl.

Alex mě vzal zpět do jeskyně. Celou cestu na mě nepromluvil. Určitě mě viní za to co se stalo. Zítra mě čeká soud a rozsudek zasáhne i jeho, jako mého ochránce.

Odvážila jsem se promluvit. „Alexi? Co s náma udělají?" Zeptala jsem se. Alex se otočil. „Co by asi měli udělat? Zabijí nás."

                                                                               ***********************************

Dneska to bude kratší část:) Další část bude delší. :) Užijte si část a budu ráda za vote a komenty :) Čekali jste takový zvrat? Co myslíte, že bude dál?:)