Proměna

7. Útěk z bludiště

„Au." Zasyčela jsem. Naštěstí mě laser jen škrtl. Uskakovala jsem dál. Jak se jenom dostanu nahoru?

Když jsem se vyhnula dalšímu laseru, byla jsem naštvaná. To jsem si toho vážně nevšimla dřív? Jasně, když chceš něco schovat, nechej to všem na očích. Přímo přede mnou na zdi je tlačítko s nápisem " Vypnout. "

Zmáčkla jsem ho a lasery se vypnuly. Jak jsem si nemohla nevšimnout velkého červeného tlačítka, vážně nechápu.

Vylezla jsem po laserech nahoru, použila jsem je, jako podpěru na nohy.

Dvířka, do kterých jsem právě vlezla vypadaly jako klimatizace. A taky, že jo. Musím se tu plazit.

Nesnáším těsné prostory! Ještě, když se musím plazit. Prosím, ať už jsem venku. A doslova. Už chci z tohoto labyrintu pryč.

Konečně vidím světlo. Vylezla jsem z úzké šachty a najednou stojím v temném pokoji.

Světla je tu ale celkem dost, z oken. Už chápu, proč se to tady jmenuje labyrint lží, je to vážně dobře udělaný.

Rozhodla jsem se lépe si pokoj prohlédnout. Tohle bude na logiku. Je tu automat na pití a na něm čtyři tlačítka různých barev. Na druhé straně jsou otevřené poštovní schránky, ale dvě jsou zamčené. Před schránkami stojí stolek na kterém jsou položené plechovky od pití. A pozor, je tu výtah!

Jenže má rozbitý ovládání. Aha, já ho musím opravit a nejspíš najít součástky zde v pokoji. Před výtahem byla rohožka s nápisem " Vítejte. "

Začala jsem přemýšlet co zkusím nejdřív. Stoupla jsem si k automatu. Čtyři tlačítka. Různé barvy. Musí tu být kombinace po které mi určitě vypadne něco důležitého.

Začala jsem různě kombinovat barvy. Je tu červená, zelená, modrá a žlutá. Zatím mi žádná kombinace nevyšla. Přemýšlela jsem kde tu správnou kombinaci najít.

Otočila jsem se na stůl s plechovkami. Mají stejné barvy jako na automatu. A stojí v řadě. Co kdybych zkusila tuto kombinaci?

Nacvakal jsem vypínače v pořadí modrá, červená, žlutá a nakonec zelená. Automat zachrčel a vypadla z něj jenom plechovka.

Cože?! To jsem teda čekala víc. Vzala jsem plechovku, že se aspoň napiju, jenže jak jsem jí vzala ucítila jsem, že vzadu na plechovce něco je.

Otočila jsem plechovku a uviděla co vlastně je na zadní straně. Klíč!

Konečně jsme se někam pohnuli. Od čeho by mohl být?

Došla jsem k uzavřeným schránkám. Jedna měla zámek na klíč a druhá číselná kód. Zkusila jsem tedy klíč do zámku a zámek povolil.

Vevnitř byly dva knoflíky. Nejspíš. Nebo možná chybějící tlačítka od výtahu. Ne, není to vše. Něco musí být ještě ve druhé schránce.

Kde by mohl být číselná kód? Kdybych byla kód kam bych se schovala? Přemýšlela jsem a zakopla o rohožku před výtahem.

Jak se rohožka odsunula, objevil se skrytý papírek. Uchopila jsem ho a přečetla. Stálo zde: " Vždy zapomínáš. Je to 2801. "

2801? A co já s tím?

Najednou mi to došlo. Zámek, Kód, 2801. Udělala jsem krok a stála u schránky. Vzala do ruky zámek s číselným kódem a nacvakala 2801.

Povolilo! Já na logiku nikdy nebyla, takže se divím, že jsem vůbec něco našla. Byl to vypínač k výtahu. Jupí!

dala jsem vypínač a knoflíky, které tam nejspíš patří dohromady. Poté jsem dala vypínač na výtah a zapnula ho. Něco zachrčelo, ale poté se výtah otevřel. Páni. Vešla jsem do výtahu.

Ani jsem nemusela nic zapínat, protože se výtah rozjel sám.

Prosím, ať už jsem pryč!

Dveře výtahu se otevřely a mě oslepilo světlo. Čerstvý vzduch. Nadechla jsem se. Opravdu, já jsem venku z labyrintu!

Nebylo to tak těžké, ale pochybuji, že to byla míň než hodina. Zaměřila jsem Jacka a Alexe a vyrazila k nim.

„No konečně Carrie." Řekl kamenně Jack. Alex jen zvedl oči a podíval se kolik času jsem strávila v bludišti.

„3 hodiny Carrie. U zkoušky bys neuspěla. Jaké to bylo?" Zeptal se Alex. „Úplný relax." Ušklíbla jsem se. Schválně jestli pochopí ironii.

Jen se na mě podíval a pokrčil rameny. Ne, nepochopí.

Jack si zapsal výsledek. „No, mohlo to být lepší, ale napoprvé dobré. Jestli si labyrint vylosuješ, myslím, že bys uspěla." Složil mi kompliment.

„Kde mám svojí tašku?"Vyprskla jsem na něj odpověď. Jsem " dehydrovaná " a špičáky už přerostly spodní ret.

„Fajn, tady máš." Řekl kupodivu Alex a podal mi mojí kabelku s věcmi. Ihned jsem vytáhla pilník a začala si zkracovat špičáky. Jack s Alexem na mě divně koukali. „Prosímtě co to děláš?" Promluvil překvapený Alex. Otočila jsem se s pilníkem v ruce k němu. „Co asi? Nevím, jak vy normální upíři, ale já si špičáky musím pilovat, bolí to." Odpověděla jsem.

Na nic se už radši neptal.

Jack zachrastil kloboukem s papírkama. „Ne, prosím už ne. Co si dát jeden den pauzu?" Zaprotestovala jsem. „Ty tu zkoušku nechceš zvládnout co? Ale je to tvůj trénink, mě je to jedno." Odvětil Jack.

Beru to jako souhlas. Chtěla jsem se jít projít, když mě Alex chytl za ruku a odvedl stranou od Jacka.

„Ty tu zkoušku musíš zvládnout! Jestli u ní propadneš, zabijí tě." Řekl mi. Zarazila jsem se. „ O tom jste se mi nějak zapomněly zmínit ne?" Odvětila jsem. Nechápal mě. „O čem?" „No, o tom, že jestli neuspěju, umřu." Objasnila jsem mu. „Myslel jsem, že ti to došlo." Bránil se Alex. „Myslet znamená.." Odmlčela jsem se. „ Radši nic, vy tady to pořekadlo stejně asi neznáte." Dokončila jsem. Koukal na mě těma očima bez duše a emocí. To je fakt stresující.

„Snaž se u těch zkoušek uspět. Nezvládneš to!" Zněla odpověď. Co se najednou o mě tak zajímá? Jemu to může být jedno ne?

Všiml si mého výrazu. „Neodpustím si, když se ti něco stane, protože jsem to já, kdo dohlíží na tvůj trénink."Řekl.

Stejně jsem to nechápala. Zakroutil hlavou a pokračoval: „Jestli neuspěješ, zabijou i mě. Neptej se proč, taková jsou pravidla zkoušky." Dokončil.

„Cože?! To ne!" Vyslovila jsem až moc nahlas. Alex se usmál. On se opravdu usmál!

Sice jen asi na sekundu,ale i tak to byl úžasný pohled.

Uslyšela jsem zašustění. Otočila jsem se za zvukem. Nic jsem neviděla. Přetočila jsem se zpátky k Alexovi zrovna ve chvíli co se sehnul a políbil mě.