Proměna

4. Upíří rada

Au, pomyslela jsem si, když jsem tvrdě dopadla na zadek. To není zrovna nejlepší přistání. Rozhlídla jsem se kolem sebe. Nikde nikdo, jen temný les. Ne, tady se mi nelíbí. Ale něco tady nehraje, kde je mamka?!

S panikou jsem se rozhlédla kolem sebe. Nikde nikdo. To je až děsivý. A já mám navíc pořád pocit, že mě někdo sleduje.

Vyrazila jsem na cestu, chtěla jsem najít mamku. Bojím se tu sama. Jak tak jdu, najdu cestu, která vede ven z lesa. Paráda! Rozběhla jsem se po ní.

Z běhu mě vyrušilo až dlouhé zavytí. Přeběhl mi mráz po zádech. Brr, oklepala jsem se.

„ Waúúú." ozvalo se znovu zavytí. Postupně se přidávaly další hlasy. Nejspíš vlkodlaci, jak říkala mamka. V hlavě jsem najednou slyšela hlas. Našeptával mi, co mám dělat. " Utíkej Carrie. Vlkodlaci cítí, že jsi upír, utíkej! Nebo tě zabijí. " šeptal mi. Přišlo mi to celý padlý na hlavu. To se mi snad jenom zdá, pomyslela jsem si.

Jenže netrvalo dlouho a já jsem uslyšela vlčí zavytí, jen malý kousek ode mě. Lekla jsem se. Nehodlala jsem se otočit. Jen jsem šla dál po cestě. Znovu jsem uslyšela hlas v mé hlavě. " Utíkej Carrie! Nemáš moc času. Vlci už se blíží. " Tentokrát jsem ten hlas poslechla a rozeběhla se rychlostí větru směrem z lesa.

Slyšela jsem, že mě vlci pronásledují. Byli již opravdu blízko, cítila jsem to. Rozeběhla jsem se nejrychleji, jak jsem mohla.

Jenže mi najednou došly síly a já se skácela k zemi. Vlci se blíží, co teď?

Byla jsem zoufalá. Ležím tu na zemi, neschopná se zvednout a za mnou běží vlkodlaci připravení mě roztrhat na cucky.

Když jsem přemýšlela co budu dělat, ozval se znovu ten hlas, " Carrie, zůstaň ležet a soustřeď se. Udělej přesně to, co ti budu říkat." Pokývala jsem hlavou, i když nevím k čemu to bylo. Hlas pokračoval. " Zůstaň ležet a natáhni ruce nad sebe. Zašeptej 'Invisible' a soustřeď se na to. " dokončil hlas.

Udělala jsem co po mě chtěl. Najednou se přiblížili vlci. Vyli a čmuchali všude okolo mě, ale neviděli mě!

Radši jsem ani neotevírala oči. Až když mi přišlo, že jsou pryč, otevřela jsem je. Dala jsem ruce dolů a zvedla se ze země. Moment, já jsem byla neviditelná?

To mi nešlo do hlavy. Jenže ty vlci vážně odběhli a nechali mě na pokoji. Jak jsem tak o tom přemýšlela, ozval se znovu ten šeptající hlas. " Dobře jsi to provedla Carrie, teď se drž této cesty a uvidíš kostel. Běž do toho kostela. " dokončil svůj monolog.

Jaký kostel zas? Co tam budu dělat? Já hledám mamku! Jenže ten hlas mi právě zachránil krk, takže jsem šla tam, kam mě navigoval. A opravdu, v dálce před sebou jsem uviděla strašidelný kostel.

Vedla k němu dlouhá alej stromů. Nadechla jsem se a vyrazila.

Cestou jsem přemýšlela o tom, co ještě můžu dělat. Jestli umím létat? Jestli se můžu pohybovat rychlostí světla? A tak dále.

Ani jsem se nenadála a už stojím před kostelem. Všude kolem mě je mlha a je slyšet vlčí vytí. Nemám na výběr, jdu dovnitř.

Páchne to tady zatuchlinou. Chce se mi zvracet. Když se mi zvedl žaludek, ucítila jsem svoje špičáky. Au, strašně rychle narostly. Au, bolí to. Čím víc špičáky rostly, tím víc to bolelo, a navíc mám žízeň!

Bylo mi na omdlení. Chytla jsem se zdi a opřela se o ní. Proč mě ten hlas zavedl sem?

„ Haló, je tu někdo? " zkusila jsem promluvit, pořád se opírajíce o zeď. Nic, jen ozvěna. Když jsem si myslela, že to vzdám, rozsvítilo se světlo a přímo přede mnou stojí 5 lidí nebo upírů v kápích.

Nejdřív jsem si myslela, že blouzním ze žízně, ale nebylo tomu tak. Jedna postava promluvila: „ Vítej opět v našem světě Carrie, pravnučko Vlada Draculy a dcero Anette. " Anette se jmenuje moje mamka. „ Můžete mi prosím pomoct?" otázala jsem se, ale v tu chvíli jsem padla k zemi.

Probudila jsem se na té zemi na kterou jsem spadla, ale plná energie. 5 postav pořád stálo přede mnou. Když zaregistrovali, že jsem se probudila, začal jeden z nich znovu mluvit: „ Jistě ti Anette o kletbě říkala, i o našem světě, i co musíš udělat, ale je tolik věcí, které se musíš jestě dozvědět. Necháme se na později, Vstaň z té země a pojď k nám." pokynul mi rukou. Poslechla jsem a pomalu se sunula k nim. Až teď si sundali kápi.

Představili se, jako upíří rada.

První z nich byl vysoký a bledý. Měl černé, dlouhé, rovné vlasy. Představil se, jako Brandon.

Druhý byl o něco nižší než Brandon a vypadalo to, že je i v mém věku. To je paradox, protože mu může být klidně i 500 let. Krátké, hnědé vlasy a úžasné červené oči. Bože, neciv na něj tak. řekla jsem si v duchu. Jenže on byl tak pohledný! Byl to syn Brandona a jmenoval se Alex.

Třetí a čtvrtý byli dvojčata. Dva černovlasí chlápci, asi tak stejně vysoký, jako Brandon.

Pátá postava si nesundala jako jediná kápi, kdo to je?

Konečně se odmaskovala. A já myslela, že se asi rozbrečím.

„ Mami! " vykřikla jsem a chtěla se jí vrhnout do náruče. Ona a členka upíří rady? Cože? Jenže mamka můj pokus o objetí odstrčila jednou rukou. Měla při tom kamenný výraz. Nechápala jsem.

Slovo si vzal opět Brandon. „ Carrie, v tomto světě dlouho jako člověk měnící se na upíra nepřežiješ. Máš týden na trénink a poté složíš zkoušku " Life or Death. " Na tvůj trénink bude dohlížet jeden z trenérů a můj syn Alex. Vše ti vysvětlí. " dokončil větu.

Všiml si, jak se slzami koukám na mamku. „ V tomto světě se každý stará sám o sebe. Neexistuje tu lítost ani rodičovství. Jakmile dosáhneš věku, kdy můžeš sama lovit, rodiče už nezajímáš." vysvětlil. Rozbrečela jsem se.

Všichni měli kamenný výraz. Nakonec promluvil Brandon. „ Vše, co jsi potřebovala vědět to už víš. Naše práce je splněna. Přespi zde v kostele a ráno tě tu vyzvednou Alex s trenérem. Brzy na viděnou Carrie. " A s tím se rozloučili. Rychlostí světla se přenesli jinam. Byla jsem unavená, a tak jsem si našla lavičku a usnula jsem. A pořád měla strach z rána.