Proměna

6. Labyrint lží

Ohnivý kruh zmizel. Vlk taky. Jen jsem tam ležela a svíjela se v křečích. Ani Alexe nebo Jacka nenapadlo mi pomoct. Jen nade mnou stáli a koukali na mě očima bez duše.

Slyšela jsem, jak říkají: „ Ta holka to nezvládne Jacku. Je na to moc měkká. Zabije se hned při první zkoušce. " Snažil se Jacka přesvědčit Alex. „ Já jsem tu od toho, abych jí vytrénoval, aby se nezabila, zvládne to, jen to chce trénink. " Odporoval mu Jack. Haló? Ležím tady na zemi, co takhle mi třeba přijít na pomoc?

Jako kdyby mi četli myšlenky se ke mně Alex sklonil a dal mi ruku na rány od vlka. Něco zašeptal a já najednou cítila, že můžu vstát. Zkusila jsem to tedy. Povedlo se.

Cítila jsem se trapně. A to, že ty dva na mě koukají očima bez duše a emocí tomu moc neubíralo. Koukala jsem se do země a ucítila jsem svoje špičáky a velkou žízeň. „ Kde je moje taška? " Zeptala jsem se, protože jsem v ní měla svůj pilník a nějaké zásoby krve od mamky. Krve, fuj. Až se mi zvedl žaludek. Na to si snad nikdy nezvyknu.

„ Až dokončíme dnešní úkoly, dostaneš ji zpět." Odvětil Jack.

Začínala jsem tenhle svět nenávidět. Jděte někam už se zkouškou, s trénováním a i tímhle celým světem!

„ Dobře, tuhle zkoušku necháme. Pojď si vylosovat další. " Vyzval mě Jack. „ Jdi do háje! " Vyprskla jsem a začala utíkat.

Ani jednoho to nerozhodilo. Koukli se na sebe a dívali se, jak utíkám. Bylo mi to divná,ale utíkala jsem dál. Najednou se vedle mě zjevil Alex, dostala jsem málem psotník. Jenom stál a pozoroval mě. Špičáky mu sahaly až přes spodní ret. On je tak krásný!

Chytl mě za ruku a pevně stiskl. Má obrovskou sílu! „ Au, pusť mě! " Zaječela jsem na něj. Nepřestal mě pozorovat. „ Jestli utečeš od zkoušky, Proměna tě zabije. To chceš? " Zeptal se svým temným hlasem.

Teď jsem se cítila blbě. Povzdechla jsem si. „ Promiň. " Zašeptala jsem. Pustil mojí ruku. „ Jestli se ti něco stane, tak si to neodpustím. " Řekl jenom a pokynul mi rukou, ať jdu za ním.

Vrátili jsme se na místo, kde čekal Jack. Omluvila jsem se mu. Přijal a nabídl mi klobouk se zkouškami. Zalovila jsem v něm a vytáhla papírek.

„ Labyrint lží. " Přečetl nahlas Jack.

Podíval se na mě. „ Dobře Carrie, za chvíli se přesuneme. Zkouška spočívá v tom, že máš určité množství času na to, aby jsi se dostala ven z labyrintu. Ale to není tak jednoduché. " Odmlčel se.

A Najednou jsem se přesunuli. Samozřejmě jsem zase dopadla na zadek. Měli by mě spíš učit, jak držet rovnováhu než tohle.

Stála jsem před docela velkým bludištěm. Vysoké stěny skoro porostlé nějakou rostlinou. Ne, já dovnitř nepůjdu!

„ V labyrintu tě čeká spousta věcí a ty musíš uniknout. Opět není povoleno používat upíří schopnosti. Spolehni se na intuici. Máš hodinu na to, aby jsi se dostala na druhou stranu labyrintu, kde budeme čekat. Mnoho štěstí. " Vysvětlil Jack a strčil mě do bludiště. Chtěla jsem za ním něco zakřičet, ale bludiště se uzavřelo. Jsem tu ale opravdu jenom já?

Malými krůčky jsem šla pomalu dopředu. Nikde nikdo, ale přeci jenom tu někdo dýchá!

Moment, to jsem já.

Oddechla jsem si. Nebuď tak ustrašená, napomenula jsem se. A kdo se také neozval, ten tajemný hlas v mé hlavě. " Carrie, nestůj tady, jako tvrdé Y. A utíkej pryč. Pozor na stěny! " To bylo všechno. Fakt díky, to jsem se toho teda dozvěděla.

A jako na zavolanou jsem uslyšela divný zvuk. Něco jako skřípání o zem. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ty stěny se přibližují!

S panikou jsem běžela dopředu, ale to jsem neměla dělat. Stěna přede mnou mi uzavřela cestu. Otočila jsem se. Stěna za mnou mi také uzavřela cestu. Co teď budu dělat?

Teď by se rada vážně hodila, hypnotizovala jsem ten hlas, který mi vždy radil co mám dělat. A opravdu. " Tobě to ještě nedošlo? Jelikož je tu měkká hlína a ty sis opravdu dlouho nestříhala nehty, můžeš se podhrabat a pospěš si! " Komandoval mě. Podívala jsem se na svoje nehty, vážně jsou dlouhé. A tak jsem začala hrabat.

Prolézt jámou, kterou jsem si vyhrabala mi trvalo docela dlouho,ale stihla jsem to právě včas, když se stěny uzavřely.

Stála jsem v malé místnosti. Z hlíny se stala podlaha, a byl tu strop. Mimochodem, ta místnost je uzavřená. Zajímalo by mě, jak se dostanu ven.

mám z uzavřených prostorů strach. Jak tak o tom přemýšlím, slyším vedle mě zurčení vody. Nejdřív jsem myslela, že se mi to zdálo, ale zanedlouho se otevřely otvory ve stěně a do místnosti začala rychle proudit voda.

Opět jsem zpanikařila. Hledala jsem možný východ, ale nic jsem neobjevila. Až najednou.., i když to nebyl východ zjistila jsem, že s vodními tryskami se dá pohybovat. " Carrie, slož těch 6 trysek do tvaru nějakého písmene, jakého to nevím, ale labyrint vymýšlel Brandon, tak přemýšlej. " Ozval se znovu ten hlas.

Voda mi sahala už po kolena. Dobře, dobře, budu přemýšlet. Brandon je nejvyšší člen upíří rady. Má rád svého syna Alexe a jak jsem se dozvěděla i mojí mamku. Anette.

Sakra, ta voda stoupá strašně rychle. Musím se potopit a pokusit se trysky vyskládat do písmene A, jak jsem se rozhodla.

Nádech a potopení.

Pod vodou umím zadržet dech na dlouho, proto se mi povedlo hned napoprvé dát tryskám správný tvar. Ale nic se nedělo. Vynořila jsem se.

Už nebylo moc místa k dýchání a nic se pořád nedělo. Až konečně najednou zavrzaly zdi a otevřel se průchod, kde byla skluzavka. Sklouzla jsem se po vodě a ocitla se v další místnosti.

Lasery! Ze stěn v pravidelném intervalu vystřelovaly lasery. A sakra!

Snažila jsem se uskakovat a postřehnout systém laserů. Trvalo to chvilku, než jsem se naučila, kdy který laser blikne.

Fajn, to bychom měli a teď nějaké dveře, či co. Při uskakování jsem objevila otvor na stropu místnosti. To bude ono!

Musím se tam dostat, jenže zatím tady jen tupě odskakuju laserům. Po té zdi se musí dát nějak vylézt.

Víc jsem o tom přemýšlet nestihla, protože v tu chvíli mě laser zasáhl do ramene.