Proměna

16. Podzemí

Málem jsem se rozbrečela. Chudák mamka. „A ty víš, kde ji hledat?" Zeptala jsem se. „Nejspíše ji budou držet dole v podzemních chodbách, rada tam zadržuje vězně už léta." Vysvětlil mi Alex a mírně se zavrtěl. „Co se děje?" Nechápala jsem. „Je to hrozné místo. Ve vašem světě není tak strašné vězení, jako naše podzemí." 

Polkla jsem. „A my tam teď musíme jít, že?" Zeptala jsem se, i když jsem věděla odpověď. „Jo, musíme se tam dostat dřív než odsoudí tvoji matku. Pojď." Pokynul mi. Nějak extra se mi teda do podzemí nechtělo, ale pokud  jde o záchranu mojí mamky, tak do toho!

Plížili jsme se kolem stromů v lese a blížili se k hlavnímu sídlu rady. 

Najednou mě Alex zastavil. „Musíme přejít kolem stráží, nech to na mě a zůstaň tady, až zvládnu stráže, tak tě zavolám." Vysvětlil mi a já viděla, jak se mu na světle blýskly špičáky. Tenhle pohled mě vždy trochu děsil, ale i tak jsem pokývala hlavou.

Alex vyskočil na korunu nejbližšího stromu a neslyšně se přenesl za nic netušícího strážícího upíra. Jenže než stihl něco udělat, druhý upír mu vrazil pěstí do nosu. Alex se zakymácel, ale jinak nereagoval nijak. 

První upír se otočil směrem k Alexovi a vycenil tesáky. Zařval tak silně, že jsem si musela zacpat uši. Alex jeho gesto napodobil a začali se rvát.

Ve snaze jeden druhému prokousnout hrdlo se různě kopali, podkopávali a drželi za krk. Druhý upír jen zvědavě pozoroval, co se děje. Zamračila jsem se. Přeci tu nebudu sedět, jako hříbek, ale něco aspoň udělám. Pomůžu Alexovi.

Ten druhý upír přišel až přede mě a opřel se o strom. Koukla jsem, jak si vede Alex. Nic moc, dochází mu síly. Jak to říkal s těma myšlenkama? Myslet a poslat myšlenku?

"Alexi? Pomůžu ti!" Poslala jsem mu. Viděla jsem, jak se na chvíli zarazil, ale nic mi neposlal zpět. Našla jsem vedle sebe velký kus stromu a zvedla ho. Přiblížila jsem se k upírovi, který se opíral o strom a pořádně ho praštila po hlavě. 

Zakymácel se a padl k zemi. Uff, pomyslela jsem si. Jenže v zápětí jsem zaúpěla. Pustila jsem totiž ten kus stromu omylem na nohu.

Znovu jsem ho zvedla a zamířila k Alexovi, který se stále pral s upírem. Docela přesně jsem viděla, který je Alex, proto když jsem praštila kusem stromu někoho, kdo ke mě stál zády, věděla jsem, že to není Alex. Upír se skácel k zemi a Alex prudce oddechoval.

„Díky." Zasípal. „Není zač." Pomohla jsem mu vstát. Přímo před námi se tyčila brána do podzemí, kde vězní mamku.

Oklepala jsem se. Nejspíš tam bude zima. Alex lehce vylomil mříže a vešel dovnitř. Když jsem ho chtěla následovat, vybafly na mě dvě červené oči. Lekla jsem se. „Krucinál Alexi, přestaň!" Vynadala jsem mu. Trochu se pousmál když vylezl na světlo a pokynul mi, ať jdu tentokrát s ním.

Chodby byly docela tmavé a páchlo to tu. Navíc mu byla docela zima, a drkotala jsem zubama. „Potichu." Okřikl mě občas Alex. Škoda, že nemůže v tý tmě vidět, jak se tvářím.

„Jakto, že to tady tak znáš?" Zeptala jsem se, když jsme procházeli asi desátou chodbou. „Jsme člen, ehm...bývalý člen rady, byl jsem tady mockrát." Odpověděl. „Co tady rada dělá?" Zajímala jsem se. „To je tajemství..." Zavrčel jenom.

Dobře, radši se ptát už na nic nebudu. Naštvat Alexe, to by mi ještě scházelo.

Konečně jsme byli u cíle. Vězeňské cely. 

Polkla jsem. Takhle odporné prostředí jsem ještě nezažila. Chtělo se mi zvracet. A taky že jsem se pozvracela. „Carrie, musíš taky něco vydržet!" Napomenul mě Alex, ale nabídl mi kapesník na zakrytí nosu. „Díky." Vykoktala jsem jenom.

Nakonec jsem to uviděla. Cela úplně na konci chodby. Moje mamka, jak klečí v cele a za mřížemi Brandon a ostatní z rady jí říkají, co provedla. „Anette, co to děláš? Víš, že Carrie se nesmí dozvědět nic o proroctví! Jestli jí Alex vzal do Vlčího lesa, tak jsme nahraný!" Křičel na ni. Mamka neodpovídala, jen seděla v cele a ani nedutala.

Schovávali jsme se s Alexem za nejbližším sloupem a poslouchali. Chtělo se mi brečet. Musím mamce pomoct a to hned teď!

„Nikam nejdeš!" Sykl na mě Alex. „Počkáme, dokud rada neodejde!" Zarazil mě, když jsem chtěla jít mamce na pomoct. Nezbylo mi tedy nic jiného než čekat.

Konečně asi po půl hodině stání za sloupem se rada rozhodla odejít. Tedy, vypařit. Prostě zmizeli na místě. Alex hned vyskočil a hnal se k cele, kde seděla moje mamka. Já mělo trochu zdřevěnělé nohy, proto jsem se krapet motala. Připadala jsem si, jako na mol. 

„Anetee, vstávej!" Slyšela jsem říkat Alexe. „Alexi?" Ozvala se moje mamka. „Kde je Carrie?" Vyptávala se hned. „Je tu se mnou, v bezpečí." Odpověděl Alex. Konečně jsem doběhla k cele i já. „Ahoj mami." Pozdravila jsem. „Carrie, jsem ráda, že jsi v pořádku!"

Poté se otočila na Alexe. „Dokážeš vylomit ty mříže?" Zeptala se. Alex se zamyslel. „Můžu to zkusit." A s tím se pokusil o vylomení mříží. 

Povedlo se mu to. Oba se s mamkou zatvářili překvapeně. „Co je?" Prolomila jsem ticho. „Něco tady nesedí." Zabručel Alex. „Není tu past."

Hned jak to dořekl se začala třást země a začal padat strop, tedy kusy stropu. „Utíkejte!" Popohnal nás Alex. „Nebo nás to tu pohřbí zaživa!"

                                                                    *****************************

Další část!:) Opět budu ráda za vote a komenty, děkuju za podporu!:) Jste skvělý!:) Jinak v další části se stane něco, co myslím, že nikdo nečeká!:) Máte se na co těšit!:)