Proměna

13. Soud

Překvapilo mě, že to řekl tak klidným hlasem. Asi se s tím už smířil.

Alex, jakoby mi četl myšlenky se ke mně otočil. „Nesmířil jsem se se smrtí a nedávám ti to za vinu, ale při tréninku si opravdu mohla dávat větší pozor." Napomenul mě. Zamračila jsem se. „Starej se laskavě o svoje myšlenky!" Zasyčela jsem na něj.

Nějak ho to nerozhodilo a dál pokračoval v rozdělané práci. Najednou se ale zase přetočil čelem ke mně. „Dobře, jak chceš. Ale mysli na to, že beze mě by jsi neprošla ani jednou zkouškou!" Vycenil na mě svoje tesáky. Lekla jsem se. „To ty jsi byl ten hlas v mé hlavě?" Zeptala jsem se. Přikývl.

Takže to on mi celou dobu napovídal, co mám při zkouškách dělat. „Proč jsi to dělal?" Zajímala jsem se tichým hlasem. Nejdříve neodpověděl, ale po chvíli si povzdechl. „Nesnesl bych pohled na to, jak umíráš. Jsi slabá, nejsi upír, nezvládla bys to. Doufal jsem, že všechny zkoušky, které budeš plnit budou na zručnost a já ti pomůžu, ale s upíří rychlostí jsem neměl šanci. Věděl jsem, že prohraješ. Ale nechci tě vidět umírat." Zašeptal nakonec.

Byla jsem z toho výlevu úplně vedle. Nikdy bych nečekala, že drsňák, jako je Alex má také svoje city.

Přistoupila jsem k němu a zašeptala. „Myslíš, že já chci tě vidět umírat? Všechny zkoušky jsem se snažila plnit naplno jenom pro tebe. Nechtěla jsem abys za moje chyby trpěl."

A taky jsem se do tebe zamilovala, pomyslela jsem si. Alex zvedl hlavu. „Vážně?" Zeptal se. Zaúpěla jsem. Ten zmetek mi přečetl myšlenky!

„Neříkala jsem ti, ať se staráš o svoje myšlenky?" Ušklíbla jsem se. Alex popošel blíže ke mně. „Ptám se tě znova. Vážně?" Neodpověděl na moji otázku. Zavrčela jsem. „Ano vážně. Tohle jsi chtěl slyšet?" Rozhodila jsem rukama a chtěla odejít.

Chytl mě za ruku. „Nikam nejdeš." Zakázal mi odchod Alex. Volnou rukou mě objal kolem pasu a přitiskl svoje rty na ty mé.

Nepopsatelný zážitek. Jeho polibky mě vždy tak naplnily. Bez nich se cítím neúplná.

Alex si mě prohlížel očima bez duše. „Nechci tě strašit, ale je čas." Pokynul mi, abych mu vlezla na záda.

A jdeme si pro smrt, pomyslela jsi.

Sotva jsme se přenesli k honosné budově soudu, přiskočila k nám celá banda upírů a nasadili nám pouta.

Alex se na mě ještě naposledy povzbudivě usmál a oba nás odvlekli jinými dveřmi dovnitř.

Každým pokusem o povolení pout se ještě více zařezávaly do masa. Vzdala jsem snahu o jejich povolení a radši hlídala, abych s nimi již nepohnula vůbec.

Upíři mě vedli spletištěm různě dlouhých chodeb až do samotného nejvyššího patra.

„Tady budeš čekat." Oznámil mi jeden z upírů a připnul mě řetězem k nějakému úchytku. „Až bude čas, přivedu tě dovnitř."

Povzdechla jsem si. Co asi udělali s Alexem?

Náhle se mi ozval v hlavě hlas. "Jsi v pohodě?" Promlouval ke mně Alex. Nevěděla jsem, jak mu mám odpovědět. Zkusila jsem mu prostě poslat myšlenku. "Jsem v pohodě, zatím. Slyšíš mě?" Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. "Slyším. Už mě vedou do síně, uvidíme se tam."

Cože?! Jeho už vedou k rozsudku?

Více jsem o tom přemýšlet nestihla, protože i pro mě přišel jeden z upírů. „Připravená odsouzenkyně?" Vycenil tesáky. Plivla jsem mu do obličeje a snažila se mu aspoň znepříjemnit chycení pout, bohužel neúspěšně.

V síni již čekal celý soud. Uviděla jsem Alexe, klečícího v poutech před radou. Upír, který mě držel, zatahal za pouta a já se musela pohnout směrem, kterým mě vedl.

„Klekni si vedle něj bloncko!" Nakázal mi upír. Začínal mi lézt na nervy. Nejradši bych po něm skočila a rozsápala ho.

Když jsem si neklekla, upír trhl pouty a mně se podlomila kolena. Klečeli jsme s Alexem vedle sebe. Oba jsme se sklopenou hlavou čekali, co bude dál.

Slovo si vzal Alexův otec a vládce upíří rady, Brandon. „Carrie." Zvedla jsem hlavu. „Jistě už od svého ochránce víš, co tě dnes čeká. Na této radě se rozhodne o vašem dalším osudu. Jenže ani není co rozhodovat. Nezvládla jsi zkoušku, náleží ti smrt. Jenže většina upírů se shodla na hlasování, protože vlastně nejsi upír. Máte tedy nějaké šance." Dokončil.

Na klidu mi to teda moc nepřidalo. Brandon má v radě nejvyšší slovo a on zákony neporuší, zabijí nás.

Brandon si nás zvědavě prohlížel. „Začíná hlasování, kdo je pro smrt, protože podle zákonů neúspěch ve zkoušce znamená smrt?" Zeptal se Brandon všech přítomných.

Začaly se zvedat ruce. Po chvíli zvedl ruku i Brandon. Zvedaly se další ruce. Vyděšeně jsem koukala kolem sebe, až jsem narazila na pohled matky. Jako jediná z nejvyšší rady ruku nezvedla.

„Odhlasována smrt." Promluvil Brandon.

Najednou se přihlásila matka. „Chceš k tomu něco dodat Anette?" Zeptal se Brandon. Mamka přikývla.

Zvedla se a přenesla se k nám. Chvíli nás obcházela a v mé hlavě se ozval její hlas. "Nedokážu je zdržet věčně, až ti řeknu tak se zvednete a utečete, jasný?" Otočila jsem se na Alexe. Pokýval hlavou, také to slyšel. Také jsem pokývala hlavou.

Mamka se otočila k upíří radě a promluvila nějaké zaklínadlo. „Verbe alia nocci."

Najednou pouta povolila a mamka na nás křikla. „Teď!"

„Anette, co to děláš?" Křičel Brandon, ale nedokázal se pohnout. Nikdo se nedokázal pohnout. Kromě nás.

Chvíli jsem stála, jako přikovaná, než mě Alex chytil za ruku a vyběhli jsme před budovu.

Skočila jsem mu na záda. „Alexi, kam půjdeme?" Zeptala jsem se. „Netuším." Odpověděl.

                                                         *********************************

Další část je na světě! :) Budu ráda za vote nebo komentář, jestli se vám příběh líbí! :) Děkuju za podporu! :) A píšu nový příběh, bude to také fantasy, jmenuje se Tajemství a první část už je na mém profile!:) Budu ráda, když se kouknete:)