Deník moderního Hraničáře- hraničářův učeň (Dokončeno)

kapitola druhá- v novém kabátě 1/2

Alex si připadala jako u výslechu. Ne že by se jí Guillaume na něco vyptával. Seděla napnutá na židli a do obličeje jí svítilo světlo z olejové lampy, kterou Gilan postavil na stůl.

,, Jak už jsem řekl," začal Gil, ,, Henry tě nesmí vidět, časem pochopíš proč. A je to můj bývalý učeň. Občas sem chodí a vydává zvuky vlků s tím, že doufá že mi vyděsí koně."

Alex si oddechla. Znamenalo to, že jsou poměrně v bezpečí, protože o Henrym Gilan nemluvil jako o psychopatovi. Následující slova Alex ale strach vrátila, a to když Gilan poměrně nenuceně řekl, že v okolí vlci skutečně jsou.

,, A co jsi čekala?" Ptal se jako kdyby mimochodem Gilan, když si všiml Alexina neklidu. ,, Tohle je Norgateská divočina, tady potkáš kdejakou havěť."

Alex polil chlad, když se dozvěděla, jak daleko je od rodného města Selsey. Momentálně se nacházeli přibližně na druhé straně země, v severní divočině téměř u hranic. Snažila se tuto slabost setřást, jak nejrychleji to šlo.

,, Jestli tě to uklidní, tvá máti moc neví, co se tady ten měsíc bude dít."

Nu, to už byl totální vrchol Alexina poháru tolerance. Začalo se jí zatmívat před očima a na židli se sesunula do polohy odhozeného mokrého ručníku na křesle v obývacím pokoji. Křečovitě sevřela hrnek s čajem, protože nabízenou kávu ze zásady odmítla. Ne, že by si čajem kdo ví jak polepšila, většinu naprosto nesnášela, ale černý čaj ještě snést ochotná byla.

,, Vy mi tady říkáte, že po lese běhá nějaký šílenec, moje máti mě sem odložila aniž by věděla, co se mnou bude a kdyby se něco stalo, nejbližší civilizace je půl světa daleko!?" Alex bylo mdlo a měla pocit, jako kdyby svůj život už naprosto neovládala. Překvapivě ale nebyla naštvaná ani vzteklá, jen překvapená.

Gilan ale poznal, že s dívkou není něco v pořádku a správně si vyložil její polohu alà vykuchaná treska. Ukázal Alex její nový pokojík se slovy: ,, Ani jeden z předchozích učňů si na tohle nestěžoval, takže to asi taky zvládneš. Do skříně si můžeš dát věci, je támhle v rohu. Postel, předpokládám, najdeš."

Už byl na odchodu, když tu jakoby si na něco vzpomněl. ,, Být tebou, usnu co nejdříve. Zítra začneme s výcvikem." A zavřel za sebou dveře. Alex byla zase sama.

Vybalit si nechtěla, už bylo dost pozdě. Odtáhla tedy svou krosnu do rohu a opřela ji o skříň. Když se vracela, na nočním stolku si všimla fotky. Alex se posadila na překvapivě pohodlnou postel a fotku si v měsíčním světle prohlížela. Usmívala se z ní dívka zhruba Alexina věku, kolem hlavy jí poletovaly hnědé, kudrnaté vlasy a na sobě měla volnou, pravděpodobně zelenou, mikinu a maskáčové tepláky.

Alex zívla. Oči jí padaly únavou a ona samotná se nemohla dočkat spánku. Položila tedy fotku zpět na své místo a ani ne do dvou minut spala jako zabitá.

*~•°•~*

,,Tak co, vyspinkaná do růžova?" Místností se ozval hlas, který rozhodně nepatřil jejímu tatínkovi. I přez krajní nechuť cokoli dělat Alex otevřela oči a zjistila, že dění včerejšího dne pravděpodobně nebyl jen zlý sen.

Gilan stál vedle postele a velmi nápadně koukal na hodinky. Alex pochopila po chvíli to nevyřčené sdělení, že by sebou měla hodit, a tak vstala.

,, Převlíkni se, bude se cvičit. Zaspala si přesně o pět minut, takže to bude dva a půl kilometru poklusem." Oznámil Gilan jakoby mimochodem. Alex jen protáhla obličej, ale nevzpouzela se. V Selsey ráno běhat chodila, takže jí to proti strsti nebylo tak moc, jak by se dalo čekat.