Deník moderního Hraničáře- hraničářův učeň (Dokončeno)

kapitola osmá- koně a jejich Bob

Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, který byl ale pečlivě skryt za vrcholy křídově zabarvených skal. Alex dokončila svou obhlídku sněmoviště a nyní se vracela za svým mistrem a Henrym i s několika jablky. Oba hraničáři ale jako kdyby se vypařili.

Když je dlouho nemohla najít, odhodlala se konečně někoho zeptat. Za oběť jí padl mladý kluk, možná trochu mladší než Henry sám. Bohužel ani on neměl tušení, kam dotyční zmizeli. Velmi ochotně se ale nabídl, že jí pomůže s hledáním.

,,Tak tady jsi! Nikde jsme tě nemohli najít!" Za zády se jí ozval z nenadála hlas. Bylo to tak nečekané, až nadskočila a do širého okolí vyhodila náruč jablek. Jedno trefilo Gilana přímo do čela a několik dalších schytal do různých částí těla nebohý nikdy nepojmenovaný hraničář.

,, Dobrá muška." Zavrčel její učitel, protože jablko na jeho čele bylo asi obzvlášť zralé a tudíž měl šťávu a dužinu naprosto všude. Alex měla dost rozumu na to, aby se k tomu nijak nevyjadřovala. Gilan byl opravdu hodně vytočený, i když by se to na první pohled nedalo poznat. Alex si ale přesto v duchu říkala, že kvůli jednomu jablku by nemusel vyvádět.

,,Henry, vem jí za Bobem. Přijdu za chvíli." Otočil se na patě a zmizel z dohledu.

Alex tak získala příležitost se zeptat Henryho. ,,Neřeš to, jen se musí trochu uklidnit. Dneska půjde za Bobem poprvé od... asi od doby, kdy tam bral mě. A to už bude pět let."

Dívce to ale zrovna moc odpovědí nedalo, spíš naopak. ,,To má s tím Bobem nějaký problém? A vůbec, kdo to ten Bob je?"

Na to se Henry jen usmál. ,,Uvidíš." Popadl ji za ruku a začal ji táhnout k jihu údolíčka, ke koním. Ti se na ně otáčeli, jako by se pokoušeli hádat, co to bláznivý bydlo a dezorientovaně vypadající holka budou dělat. Když usoudili, že to nebude nic významného, vrátili se spět k poklidné pastvě.

A pak ho uviděla. Nízký snědý muž s křivýma nohama a lehce obtloustlý, s docela nápadně vyhlížející pleší která na odpoledním sluníčku zářila jako holá zadnice v bučinách. (Rada do života: nechoďte na záchod v řidkém lese. Nevyplácí se to.) Nebyla ani na chvíli v pochybách, že toto byl onen Bob.

,,Henry! Kde máš svýho učitele!?" Rozpřáhl se muž v srdečné obětí. Henry, ačkoli věděl co bude následovat ani neuhnul a poklidně přijal svůj úděl. Bob ho zmáčknul div Henrymu nevypadali oči z důlků a nezlámal mu všechny kosti. Když mladému hraničáři vylétl z pudy dlouhý, a značně přidušený sten, Bob ho konečně pustil a položil na zem. Alex nevěděla, jak mohly tak malý a zjevně i starý muž zvednout o hlavu a půl vyššího Henryho, ale nehodlala se tím zabývat.

,, Ahoj Bobe. Gilan přijde. Tohle je Alex." A s těmito slovy, která byla řečena poněkud tlumeně, byla Alex postrčena dopředu, aby se mohla seznámit s chovatelem hraničářských koní. Trochu pozdě si uvědomila, co to obnáší. Bob ji sice neobjal, za což mu byla na výsost vděčná, ale i to potřesení rukou, které jí pravděpodobně vykloubilo rameno a rozdrtilo dlaň, stálo za to.

Ještě dívku ani nepustil, a už zase mluvil. ,, Celá moje rodina byli chovatelé a cvičitelé koní. moje sestra, moji rodiče... Teda, jenom máma. Táta byl Skandijskej mořskej vlk. Jeden z významnější přátel oberjarla Tarnaga Hvězdce. Jo, moje rodina vlastně. Děda, praděda, praprapra, všechno to byli starý Bobové, chovatelé hraničářských koní. Jé, ahoj Gilane!"

Konečně pustil Alexin ruku, jen aby zase lapil Gilana. ,, My už jsme se přece zdravili." Namítal, ale nebylo to nic platné, a tak si i on musel projít Bobovým uvítacím rituálem. Když se i on dostal spět na zem, Bob konečně trochu zvážněl. Zavedl malou skupinku k úpatí bílých skal, kde se skrývala malá stáj. Když si jejich oči přivykli tmě, zjistili, že se dívají přímo do tváře jednoho z koní. Gilan, stojící nejblíž, odvrátil tvář od přežvykujícího koně.

,,Předpokládám, že si jdete pro tohle, aby měla krasotinka na čem jezdit." Ukázal Bob na jednoho z koní. Když se na nej Alex podívala, její pohled se střetl s tím koňským a ona rázem věděla, že tenhle kůň bude její parťák nadosmti.

,,Seznamte se, tohle je Lasair. Je z novější generace obohacené o Hibernské hřebce a Temudžajskou krev, takže je to momentálně asi ten nejlepší kůň co se rodokmenu týče. Jak se líbí?"

Alex se líbil, a moc. Podvědomě udělala krok vpřed a položila mu dlaň na nosdry. Koník jí čumákem do ruky drknul, jako kdyby říkal líbíš se mi.

,,Vypadá to, že si budete rozumět. Chceš se projet?" zeptal se Bob. Alex kývla, a tak chovatel koní vyvedl hřebce Lasaira na světlo světa. Koník zafrkal a jen co Bob pustil jeho uzdu, vyklusal si k ostatním koňím. Zastavil se u jednoho valacha a otřel se mu hlavou o bok.

,, Ten druhý kůň, to je..." Začal Bob, ale záhy byl přerušen Gilanem. ,,Parasol. Neříkej mi, že je Lasairův otec?" Otočil se starý hraničář na chovatele. Ten jen pokýval hlavou. Gilan pak už nic neříkal, jen nevěřícně kroutil hlavou.

Když pomohli Alex Lasaira osedlat, (protože neměla tušení kam se co strká), Alex se celá nedočkavá pokusila vyhoupnout do sedla. Samozřejmě že spadla, neboť je přeci velmi talentovaný pytel brambor. Nějakým záhadným způsobem se jí povedlo zamotat třmeny a uzdu, takže dalších pět minut trávila velmi smysluplnným rozšmodrcháváním uzlů. Konečně bylo vše na svém místě a tak nastal druhý pokus o nasednutí na Lasaira, které ku podivu neskončilo pádem.

Seděla v sedle. nyní měla dobý výhled na osatní a tak si všimla, že se usmívají. A Henry se smál obzvlášť škodolibě, až to donutilo Alex se pořádně zamyslet, co je špatně. Myšlenku ale nedokončila.

Lasair se jí pod zadkem vzepjal a vyskočil způsobem klokana na kávě. Vyhazoval zadnici do výše a zozhazoval nohy na všechny strany. Ani ten nejlepší jezdec by nedokázal v sedle zůstat, alespoň to mohlo být Alexinou útěchou, když se za smíchu přihlížejících zase válela na zemi.

,,Tohle vaši koně nedělají!" Prohlásila na svou obranu Alex, když se vyškrábala ze země. ,,Ale delají." Nesouhlasil Henry.,, Proto jsem vždy musel sedět na Fialovi jako první, aby tě neshodil."

,,A co mám tedy udělat, aby mě neshodil?" Odsekla trucovitě dívka. Tentokrát odpověděl Bob.,, Musíš mu říct heslo." Odvedl si Alex trochu dál a pošeptal jí ono heslo: ullord silini. Z prvu tato slova zněla jako nhodný shluk písmen, když si je ale chvíli převalovala v puse, došlo jí, že to bude nějaký cizí jazyk, asi Hibernština. Když se zeptala starého Boba na význam, sdělil jí, že to znamená třešnový sad. Dál už se raději neptala.

A přeci jen měla poslední otázku. ,,To mu to heslo budu muset říkat pokaždé?" Těmito slovy vyvolala u přihlížejících srdečný smích, který rozhodně nebyl pro Alex příjemný. ,, Samozřejmě že ne! To by bylo nanejvýš nepraktické, někam ospícháš a musíš nejdřív šeptat pár slov koňovi do ucha... Oni si pamatují, kdo to heslo už říkal a toho nechávají na svém hřbetu jezdit. Bobova rodina to vymyslela moc dobře." Pochvaloval si Gilan.

A tak jízdě dala Alex druhou šanci. Nejprve Lasairovi do ucha pošeptala ona slova, a pak s náležitou ostražitostí znovu nasedla. Tentokrát byl hřebec klidný a čekal na pokyn k jízdě.

A díky tomu měla Alex program na zbytek dne.

Takže Ahoj!

Máme tady další kapitolu, a protože prostě musím, řeknu vám, že za Gilanovou nevrlostí je mnohem více, než jablko na hlavě. A co s tím má co dělat Parasol? Pamatuje si o něm nekdo něco z minulých kapitol? (aneb když Silence vymýšlí složité zápletky, ale nevěří, že je někdo oopravdy pochopí)

Ohledně easter eggů, pár jich tady samozřejmě je. Dále bych ráda upozornila, že tuto kapitolu jsem psala na počítači, a i kdž ještě projde před vydáním rukami korektora, ani on není neomilný a mohou se zde vyskytovat chyby. Budu tedy ráda, když mě nan ně upozorníte.

VoUtUjTe, komentujte, kritizujte... budu vděčná za jakoukoli odezvu, ať jde o nesmyslnou správu typu ghjdfghjjvbnbvzui, nebo o komplexnější sdělení jako třeba obyčejné pokračuj.

Sè onr sverdar sitja hvass.