Dopředu se omlouvám, kapitola je trochu delší než normálně.
Kapitolu vydávám předčasně na počest Alzbeta_358, která byla první a nejlepší vůdkyní našeho hraničářského sboru. Tato úžasná osůbka mi bude navěky odpočívat v srdíčku, i když se rozhodla své počínání na Wattpadu ukončit. Všechnu čest Bětce a minutu ticha pro ní.
Jedno bylo jasné. Tyhle chodby měli několik kilometrů, zasahovaly hluboko do města a zřejmě byly využívanější daleko více, než by zapomenutý labyrint z dávnověku měl být. Na kamenných stěnách porostlých houbou a plísní byly zavěšeny pochodně, které očividně někdo používal. Olej z nich často ukapával k zemi, ale ohořelé pahýly nebyli výjimkou.
Kráčeli chodbou jak nejtišeji svedli. Šli po tmě, protože světlo by bylo vidět z dáli a navíc si ani jeden nevzal křesadlo. Když na tuto drobnost přišli, bylo už pozdě se vrátit a stejně by to ani jeden v zápalu pro útěk nechtěl (nehledě na skutečnost, že jim v patách byl výkvět hraničářstva).
Orientovat se tak mohli pouze hmatem, který byl dost omezený. Jednou kvůli tomu málem spadli do jakéhosi příkopu alias bývalého vinného sklípku, o pár kroků později jejich ruce opírající se o zeď ztratili oporu a oba spadli do výklenku bývalého větracího otvoru. I přes tyto drobné zádrhele byla ale cesta příjemná a rovná, v ničem nepřipomínala na hrubo připravenou únikovou chodbu.
Alex už poměrně jistě kráčela po kluzkých kamenech. Letmo se dotýkala zdí, za kapuci pláštěnky se držel Sam. V chodbě bylo teplo, ale vzduch, který nikudy nemohl unikat, byl překvapivě čistý a dýchatelný. A velmi brzy se měli dozvědět proč.
Odpověď spadla Alex přímo do náruče. Když se vzpamatovala z šoku, ohmatala dřevěný trám a snažila se zjistit odkud pochází. Záhy Sam odhalil, že trám byl původně součástí Alexina velikého nepřítele- dveří.
Kus dřeva se už v kameni neudržel. Houba a vlhký vzduch vedli s pevnou strukturou dřeva souboj zřejmě několik let a byla neuvěřitelná náhoda, že si ten ztrouchnivělý trám vybral zrovna tento okamžik.
Alex kus dřeva položila a sáhla na kliku dveří. Slyšela povědomé lupnutí, jak Sam založil šíp do tětivy. Věděla že nenapnul, neslyšela povědomý skřípot dřeva a provazu a Sam nebyl takový hlupák, aby luk tímto způsobem ničil. Ruka na klice se jí chvěla, a tak začala počítat do tří.
Jedna...
...Dva...
...tři!Nic. Dveře se otevřít ani nepokusila. Zkusila tedy znovu odpočítávat, ale se stejným výsledkem. Když se pokusila proces zopakovat potřetí, v duchu na sebe řvala. Dokázala bez sebemenšího pohnutí sedět vedle armády Kalkar a Wargalů, s lehkostí pírka ujela hraničářským učňům, ale vzít za kliku jí dělá problémy?
,,Je někde problém?" Zeptal se po necelých pěti minutách čekání Samuel. Alex si povzdechla a konečně vzala za kliku.
Bylo tam světlo. (Pozn. autora: původně jsem chtěla napsat bylo zamčeno, ale to bych to celé musela protáhnout ještě o jednu kapitolu:])
Hrozně moc světla, abychom byli přesní. Paprsek procházející zkrze dveře, které byly z jedné strany pobyté železem, osvětlil onu dlouhou chodbu. Teprve teď viděli všechny ty výklenky, slepé chodby a krápníky špičaté jako dračí tesáky.
Místnost za dveřmi byla ale naprostý opak. Vypadala spíše jako nějaká hodně luxusní komnata na hradě, nebýt toho divného kamenného stolu plného řetězů a oblečení, který zaujímal střed. U stolu byla tyč na níž visel pochybně vyhlížející vak.
ČTEŠ
Deník moderního Hraničáře- hraničářův učeň (Dokončeno)
Fiksi PenggemarNebyla si jistá, proč jí to matka udělala. Možná za tu trojku z fyzicky, nebo je tak z rozmaru. Co ale věděla jistě bylo to, že o žádnou socializaci s jinými lidmi, jak to s radostí nazývala její máma, rozhodně nestála. Teď bude muset trpět tři týdn...