Deník moderního Hraničáře- hraničářův učeň (Dokončeno)

alter end

Navazuje na řev a slzy část první. Pokud byla řev a slzy část druhá dlouhá kapitola, tak tohle je nekonečný příběh.
! Varování! Pokud jsem to napsala dobře, tahle kapitola není ani trochu příjemná. Pokud jsou pro vás, jak to říct obecně... návykové látky citlivé téma, rozhodně toto nečtěte a zůstaňte u bezpečných kapitol. Neděje se tady nic moc pěkného.

Jedno bylo jasné. Tyhle chodby měly několik kilometrů, zasahovaly hluboko do města a zřejmě byly využívanější daleko více, než by zapomenutý labyrint z dávnověku měl být. Na kamenných stěnách porostlých houbou a plísní byly zavěšeny pochodně, které očividně někdo používal. Olej z nich často ukapával k zemi, ale ohořelé pahýly nebyly výjimkou.

Kráčeli chodbou jak nejtišeji svedli. Šli po tmě, protože světlo by bylo vidět z dáli a navíc si ani jeden nevzal křesadlo. Když na tuto drobnost přišli, bylo už pozdě se vrátit a stejně by to ani jeden v zápalu pro útěk nechtěl (nehledě na skutečnost, že jim v patách byl výkvět hraničářstva).

Orientovat se tak mohli pouze hmatem, který byl dost omezený. Jednou kvůli tomu málem spadli do jakéhosi příkopu alias bývalého vinného sklípku, o pár kroků později jejich ruce opírající se o zeď ztratili oporu a oba spadli do výklenku bývalého větracího otvoru. I přes tyto drobné zádrhele byla ale cesta příjemná a rovná, v ničem nepřipomínala na
hrubo připravenou únikovou chodbu.

Alex už poměrně jistě kráčela po kluzkých kamenech. Letmo se dotýkala zdí, za kapuci pláštěnky se držel Sam. V chodbě bylo teplo, ale vzduch, který nikudy nemohl unikat, byl překvapivě čistý a dýchatelný. A velmi brzy se měli dozvědět proč.

Odpověď spadla Alex přímo do náruče. Když se vzpamatovala z šoku, ohmatala dřevěný trám a snažila se zjistit odkud pochází. Záhy Sam odhalil, že trám byl původně součástí Alexina velikého nepřítele - dveří.

Kus dřeva se už v kameni neudržel. Houba a vlhký vzduch vedly s pevnou strukturou dřeva souboj zřejmě několik let a byla neuvěřitelná náhoda, že si ten ztrouchnivělý trám vybral zrovna tento okamžik.

Alex kus dřeva položila a sáhla na kliku dveří. Slyšela povědomé lupnutí, jak Sam založil šíp do tětivy. Věděla že nenapnul, neslyšela povědomý skřípot dřeva a provazu a Sam nebyl takový hlupák, aby luk tímto způsobem ničil. Ruka na klice se jí chvěla, a tak začala počítat do tří.

Jedna...

...Dva...
...tři!

Nic. Dveře se otevřít ani nepokusila. Zkusila tedy znovu odpočítávat, ale se stejným výsledkem. Když se pokusila proces zopakovat potřetí, v duchu na sebe řvala. Dokázala bez sebemenšího pohnutí sedět vedle armády Kalkar a Wargalů, s lehkostí pírka ujela hraničářským učňům, ale vzít za kliku jí dělá problémy?

,,Je někde problém?" Zeptal se po necelých pěti minutách čekání Samuel. Alex si povzdechla a konečně vzala za kliku.

Bylo tam světlo.

Hrozně moc světla, abychom byli přesní. Paprsek procházející zkrze dveře, které byly z jedné strany pobyté železem, osvětlil onu dlouhou chodbu. Teprve teď viděli všechny ty výklenky, slepé chodby a krápníky, špičaté jako dračí tesáky.

Místnost za dveřmi byla ale naprostý opak. Vypadala spíše jako nějaká hodně luxusní komnata na hradě, nebýt toho divného kamenného stolu plného řetězů a oblečení, který zaujímal střed. U stolu byla tyč, na níž visel pochybně vyhlížející vak.

Místnost byla prázdná. Sam uklidil šíp a složil luk, který si přichytil zpět na záda. Alex zatím obcházela místnost a z uctivé vzdálenosti se vyhýbala stolu. Zjistila tak ku příkladu, že do místnosti vedou ještě dvoje dveře, a že jediná zeď bez dveří je téměř ke stropu zaházena železnými trubkami a látkami všemožných barev. Tato informace jim záhy poskytla výhodu, protože z chodby z které přišli uslyšeli kroky. Sam vyděšeně dveře zavřel a rozběhl se k Alex, která se už soukala do úkrytu mezi harampádím.