Deník moderního Hraničáře- hraničářův učeň (Dokončeno)

kapitola patnáctá- slova nepřítele 2/2

Přiřítil se, div z koně nespadl. I jeho věrný druh, který byl cvičený vydržet ostré tempo celý den vypadal, že za krátkou chvíli vypustí duši. Celou cestu stihl v rekordním čase- jinému člověku by to trvalo celý dobrý den, on se přiřítil za krásné čtyři hodiny.

Zprávy které nesl se veliteli rozhodně líbit nebudou, pomyslel si trpce. I on sám byl při nejmenším vyveden z míry, když náhodou zjistit závažnost situace.

Dojel na sněmoviště. Kdyby jeho tělo nebylo nadopované adrenalinem, pravděpodobně by usínal. Chystal se sesednout, když tu se celým prostranstvím ozvalo hromové sakrování. Veškerá pozornost, která se ještě před krátkou chvílí upírala na nově příchozího se teď obrátila k velitelskému stanu.

Z něj vyšel Ley, zacuchané vlasy mu poletovaly kolem hlavy. V ruce svíral nedopité kafe a v obličeji brunátný se rozhlížel po shromážděných. Zavolal si k sobě jednoho hraničáře, který měl na starosti většinu papírování.

,, Warricku," začal Ley a bylo vidět, že nervy jen s těží drží na uzdě, ,,kde je momentálně armáda?" Warrick si dal s odpovědí náležitě na čas, protože se snažil podat co nejpřesnější hlášení.

,, Většina armády momentálně sídlí v Redmontu, kam jsme je na základě zpráv poslali. Jednotka o pětseti mužích a jeden oddíl střelectva jsou na obraně hradu Araluenu, kdyby nepřítel změnil směr. Jinak si většina lén ponechala malé oddíly pro řešení případných nepokojů, nebudou větší než dvacet mužů."

Ley znovu patřičně zasakroval. ,, Jaká je šance přesunout celou armádu, řekněme do dvou dnů, na úplně opačný konec Araluenu?" Dopředu znal odpověď, ale stejně byl zdrcený, když to vyslovil někdo jiný. Žádná šance nebyla.

,,Leyi?" Ozval se nově příchozí, který postával vedle svého koně a popadal dech. Velitel hraničářů, patřičně vyvedený z míry se roztržitě otočil za hlasem. Po tváři se mu rozlil úsměv, když dotyčného poznal.

,, Doufám, že alespoň ty neseš dobré zprávy," zahleděl se s úpěnlivou prosbou na dlouholetého kamaráda. Čím déle ale Henry mlčel, tím rychleji Leyův zoufalý úsměv opadal.

,, Oni... Chtějí obsadit Norgate a celý sever. Jakmile se zmocní Macindawu a Carawaye, ze země je už nedostaneme." Henry byl vyděšený a jeho nálada se velmi rychle přenesla na zbytek shromážděných, protože jim docházel význam jeho slov.

Aby armáda momentálně se nacházející v Redmontu mohla dostat přes jedno celé léno minimálně, potřebovala by alespoň pět dní. Mezi severními lény a zbytkem Araluenu se ale nacházely hory, které by případný přesun vojsk ještě zpomalil. Koně, povozy, polní kuchyně... to všechno by se nedalo přesouvat tou nejkratší cestou přez hřebeny, museli by hezky průsmyky. Nepřátelské armádě by v tom případě nedělalo nejmenší problémy prostě rozmístit šikovně své lidi a celou spojeneckou armádu zlikvidovat.

Les, který obklopoval přírodní hradby z bílého kamene tiše šuměl. Na opačném konci prostranství pofrkávali koně starého Boba, sem tam se ozval jejich dusot, ale jinak bylo sněmoviště naprosto tiché.

Ley měl pevně zavřené oči. Pravděpodobně usilovně přemýšlel, jak království vysekat z takto patální situace. Nikdo ani nedutal a celý výjev připomínal nějaký hodně, hodně realistický obraz od zručného malíře, kterému se podařilo zachytit dvě emoce ztělesněné do několika lidí: strach a napětí.

Ley nakonec usoudil, že ukvapené závěry už jednou přivedli království do nepěkné situace. Do velitelského stanu šlo celkem pět hraničářů, včetně Leye a Henryho. Alex si ke svému probuzení nemohla vybrat lepší chvíli.

Přijela se zprávami už předevčírem. Po dlouhé cestě byla patřičně utahaná a tak velmi rychle zalehla do nějakého stanu, který jí pronajal jeden z hraničářů. Okamžitě upadla do hlubokého spánku a probudila se až teď, po skoro dvou dnech. Nikdy by nevěřila, že někdo může spát až tak dlouho.

Nyní se zmatením pozorovala chaos, který ovládl sněmoviště. ,,Hej," oslovila jednoho kolemjdoucího učně, ,,co se děje?"

Učeň krátce převyprávěl hrůzy, které Henry přinesl. Když se zmiňoval o tom, že útok půjde na Norgate, její srdce vynechalo tak deset úderů, což se pak rozhodlo velmi rychle splatit a nejspíš si i nadělat něco dopředu.

,,Tam... Tam je Gilan." Zatajila dech. Srdce jí bušilo v takovém rytmu, že ani nevnímala jednotlivá bouchnutí, jen tupý tlak na prsou.

,, Sice nevím o kom mluvíš, ale chápu tvé vyděšení." Snažil se prolomit mrazivé ticho učeň. Alex by mu snad byla i vděčná, kdyby ta slova vnímala. Duchem se ale přenesla těch několik kilometrů, které jí dělili od jejího učitele.

Je dospělý, ví co dělá. Ozval se jí v hlavě hlas. Ano, to byla pravda, ale to jí nebránilo mít patřičný strach. Ani si neuvědomila, kdy jí ten naprosto cizí dospělý přirostl k srdci, ale jí na něm teď prostě záleželo pomalu stejně, jako na jejím vlastním otci.

Pomůžu vám, slibovala v duchu. A hodlala tuto přísahu dodržet.

Z velitelského stanu vyšel úzký kruh poradců v čele s Leyem. Okamžitě ten hovor, který se stihl poskrovnu rozhořet, utichl. Každý s napětím čekal, co se velitelství rozhodlo udělat se současnou situací.

,, Můžeme poskytnout armádě čas, víc nedokážeme. Hraničáři z jižních lén, zejména pak ti z okolí pláně samoty a z Keramonu půjdou po stopě té armádě. Jakékoli informace okamžitě pošlete mně nebo rovnou králi, velitelství se přesouvá tam.

Hraničáři ze severu, tím myslím, Caraway, Norgate, Dacton a Belconenn pojedou k sobě a co nejrychleji podají hlášení o stavu armády a tak dále. Věřím, že vám naši práci hraničářů vysvětlovat nemusím.

Zbytek pojede se mnou a dají nám nebesa, podaří se nám najít východisko z téhle patálie."

Chvíli se nic nedělo, ale pak začalo hromadné strhávání stanů. Každý byl všude a kde zrovna ne, tam panoval chaos také.

Alex připadalo, že by se měla do dění nějak zapojit. Také by mohl Leyovi někdo říct, že hraničář Norgateského léna se zde jaksi nenachází, protože jím je Gilan, momentálně řešící problémy v Macindawu.

Reakce velitele ale byla překvapující. ,,Já vím, že tady Gil není.  Musím jim zvednout morálku, když budou vědět, že posílám i jeho, na celou situaci budou pohlížet jinak. A co se týče tebe a ostatních učňů, zůstanete u Boba. Nemůžeme riskovat žalobu vašich rodičů."

Alex spadla brada. ,, Já tady riskovala život, málem mě zabili ty nestvůry, nic jsem neřekla a vám to také nevadilo. Teď můžu být prospěšná království a vy najednou přijdete s tím, že je to moc nebezpečné?"

Ley se o tom nehodlal bavit a odešel. V Alex vřela krev a nehodlala se smířit s tím smířit. Pár slov nepřítele rozpoutalo válku a ona hodlala bránit svou vlast.

Jej, další kapitola je na světě!
Copak si o tom myslíme? Nějaké zajímavé poznámky?

Dám vám malý spoiler- další kapitola bude... Nečekaná. Alespoň tedy doufám. Všechno má teď tak rychlý spád, že musím jednotlivé kapitoly rozdělovat do více menších. Už teď má příběh minimálně o tři kapitoly více, než jsem čekala.

Sè onr sverdar sitja hvass