Deník moderního Hraničáře- hraničářův učeň (Dokončeno)

kapitola druhá- v novém kabátě 2/2

Den pomalu dospěl do půlky a v lese Grimsdellu si dva lidé brousili ostří. Pravda, ani saxonský, ani vrhací nůž moc otupit nešel, ale Gilan se rozhodl, že když už položil své žačce základy tichého a nepozorovaného pohybu, zacházení a vrhání s noži a souboje s válečky, nezaškodilo by, kdyby se o ně zvládla i postarat.

Alex byla z Gilana nesvá. Už několikrát si myslela, že ji zabije, ale pak se vždy vše racionálně vysvětlilo. Také jako osoba byl zvláštní. Ještě včera jí připadal takový, no, takový odtažitý. Dnes se ale choval mile, pokud se tomu tak dá říkat. Byl stále tichý a opatrný, tu a tam utrousil nějaké sarkastické připomínky k Alex, ale jinak cítila, že ji má vlastně rád.

Když zadumaně skončila s broušením nože, v tichosti seděla a čekala, jakou práci si pro ni připravil Gilan teď. Když dlouho nic neříkal, nevydržela to a zeptala se:,, Gilane?"

Gilan, opřený o strom s obličejem schovaným v kapuci, si na oko otráveně povzdechl. ,,A já doufal, že bude na chvíli klid."

Alex, zcela vyvedená z míry spolkla otázku a zarytě mlčela. Opřela se o strom a hleděla do jeho koruny, přez kterou na ní dopadalo chladné, sluneční světlo severních hor.

,, Co?" Zeptal se náhle Gilan. Jeho hlas Alex vylekal, až nadskočila jako zajíc a praštila se o kmen stromu.

,, Co co?" Nechápala. Těžko říct, jestli z toho rozhovoru byl víc zmatený Gilan, nebo jeho schovankyně. On už začínal ztrácet trpělivost a ona naprosto nechápala, co se u Gorlogových vousů děje.

Po dlouhém a hlubokém nádechu zase Gilan začal mluvit. ,, Na co ses před chvílí chtěla zeptat?" Z jeho hlasu bylo slyšet, že mu velice rychle dochází trpělivost, a tak ze sebe rychle vysoukala původní otázku.

,, Co bude teď?"

,, Oběd."

Na to se Alex zatvářila trochu překvapeně, protože si byla jistá, že Gilan jídlo s sebou nebral.

,, Ano, oběd." Povzdechl si Gilan. ,,Takové to jídlo, co si lidé dávají kolem poledne. Tvým tempem rozdělávání ohně to ale bude sotva večeře, a to ta zítřejší."

Alex okamžitě vyskočila a odběhla do lesa pro dřevo. Gilan měl konečně chvíli klidu.

Zády opřený o kládu, s kapucí staženou hluboko do obličeje sledoval, jak jeho učenka pobíhá po lese. Výcvik, který s ní před krátkou chvilkou započal, měl blahodárné účinky. Viděl, že se dívka i teď snaží dodržovat vše, co jí během dopoledne řekl.

Ačkoli to netušil, byl z Alex stejně zmatený, jako ona z něho. Alex nebyla jeho první učedník, ale nikdy se nesetkal s podobným vzorcem chování, jako u této dívky. Na jednu stranu z ní byla cítit vzpurnost a jakýsi nespoutaný duch, ale okolo něj našlapovala na špičkách, jako kdyby se snažila tancovat na strunách mandoly, aniž by vydala zvuk.

Navíc mu připomínala jeho první učenku. Nevěděl v čem, chováním i podobou byly obě zcela odlišné. Gilan se málem zavzpomínal, ale tu si všiml, co Alex pokládá na hromadu dřeva na podpal.

,, Dobrou chuť přeju pěkně, na škumpě by jsi udělala moc dobré jídlo. Sice by jsi se přiotrávila a asi tři dny bys zvracela, ale za tu hořkou pachuť jídla by to stálo."

Alex, která byla do teď zcela zabrána do sběru dřeva, vyhodila celou náruč větví do vzduchu a ohnala se směrem ke Gilanovi. Díky svým rychlým reflexům ale stihl zareagovat včas, a tak se Alexině ruce lehce vyhnul. Nečekal, že jí způsobí lehký infarkt.

,, Škumpa. Jedovatá." Řekl Gilan a ukazoval na kus dřeva, který byl pokryt zelenými tečkami. ,, Na větvi má vždy lichý počet listů, je to keřík. A rozhodně to není dobré dřevo na podpal." Vzal klacek a zahodil ho.