Deník moderního Hraničáře- hraničářův učeň (Dokončeno)

kapitola patnáctá - slova nepřítele 1/2

Dlažba ochozená stovkami bot ve vytrvalém dešti klouzala, a nejen proto musel postupovat opatrně. Přítmí soumraku mu poskytovalo jistou výhodu při hledání úkrytů, ale nepochyboval, že by ho nikdo nezahlédl ani za bílého dne.

Nevýhoda stopování v Alshavě, a celkově ve větších městech, byla právě dlažba. Z kamenů se nedalo vyčíst kdo kdy kam šel. Proto teď nesměl skupinku tří podivínů ztratit z dohledu.

Poslední tři měsíce byl tento kraj neklidný a jaksi napjatý. Ve vzduchu se vznášela nevyslovená hrozba, kterou sice obyvatelé nevnímali, ale  příslušníci vyšších kruhů politiky ano. Nepokoje a sváry se pomalu šířili krajem jako nemoc a nikdo vlastně nevěděl, co je způsobuje. Pak si nad tím museli lidé jako on lámat hlavy a řešit problémy, kterým pomalu ani nerozuměli.

Pochybná individua šla do jižní části města. Lámal si hlavu, co by tam u všech všudy dělali. Ta oblast byla vyhrazena pro skladiště a průmyslové budovy a tihle tři by tam neměli co pohledávat, pokud to nebyli vlastníci. A bylo nad slunce jasné, že jimi nebyli.

Viděl pouhé tři možnosti, co by toto chování vysvětlovalo. První byla náhoda; pochyboval ale, že by tito tři lidé jen tak šli na procházku do ne příliš pěkné části města. Na to se tvářili příliš sebevědomě.

Další možnosti byly, že mají s někým sraz, nebo že si jdou něco vyzvednout. Oba tyto případy ale nevěstily nic dobrého, protože v této oblasti se to jen hemžilo havětí provozující nekalé činnosti. Určitě nemarnil čas, když se rozhodl tyto osoby prověřit.

V Alshavě byl vlastně jen na otočku. Zjišťoval informace okolo nepokojů v jeho rodné zemi od jednoho z mnoha kontaktů, které si za ta léta ve službách království stačil vytvořit. Byla to náhoda, že zrovna když vycházel z budovy, zahlédl tyhle lidi, jak se opatrně rozhlíží a rychlým krokem vyráží pryč. V tu chvíli mu v hlavě začalo bít na poplach, protože tohle nebylo chování běžného měšťana na běžné procházce.

Proto se tady nyní krčil v dešti a pozoroval děj, který se přímo před ním začal odehrávat. Ti tři totiž nebyli náhodní občané.

,,Jsi si jistý, že vás nikdo neviděl?" Ptal se nově příchozích, kterého si málem ani nevšiml. Už jen tahle věta mu stačila, aby přestal o jejich nevinnosti pochybovat.

,,Kontroloval jsem to každou zatáčku," potvrzoval jeden z nich. Na to se musel ve svém skrytu hraničář pousmát. Uměl být nenápadný, ostatně k tomu se vztahoval celý jeho výcvik. Skupinka, nyní čítající už pět lidí, se odebrala do skladiště. Nejdříve myslel, že následovat je dovnitř bude problém, pak ale uviděl druhé, neuzamčené dveře. V duchu se nad touto neopatrností zasmál.

Uvnitř budova jako skladiště rozhodně nevypadala. Sice to stále byla jedna veliká místnost, ale byla teplá, a nutno dodat, docela i útulná. U jedné stěny bylo připraveno pohoštění a nápoje, za což byl docela vděčný. Nedělalo mu problémy se u stolu prostě objevit a něco si pro sebe zabavit.

Když si obstaral výslužku, schoval se za jeden z chladných vikýřů. Tohle nebyl sjezd zdejších smažek, bylo to něco daleko většího a měl nehorázné štěstí, že se mu podařilo na tyto lidi natrefit. Hlavní program měl zřejmě teprve začít, takže měl dostatek času si celou místnost dobře prohlédnout.

Byla to dlouhá hala, dříve pravděpodobně sloužila k skladování uhlí, protože místy ještě byla začernalá podlaha. Byla stavěna z kamene, to ale nebylo až takovým překvapením; jak lidé, a zvlášť majitelé, bohatli, mohli si dovolit lepší budovy pro uskladnění materiálu.

Že to byl bývalý sklad uhlí vysvětloval proč zde bylo takové teplo. Nikdo nechce kupovat promočené palivo. Budova tedy byla dobře utěsněná a k jejímu výhřevu stačilo jen jedno ohniště v zadní části haly.