když vypráví hříšníci

bolest, radost a slova

Ta dívka se mi přitiskla k hrudi.

Nevěděl jsem co dělat.

Mé triko začalo vlhnout a já se trochu uvolnil.

Nevěděl jsem, co jí trápí a proč mě tak náhle silně objala.

Mírně jsem ji odstrčil a viděl jsem slzy stékající po jejích tvářích. Hlavu měla skloněnou a její kolena se klepala.

Přišlo mi, že se co nevidět přede mnou sesune k zemi. Chytl jsem ji tedy na zádech a u kolen a zvednul ji ze země.

Nic neřekla. Ani nevypadala překvapeně. Jen si o mou hruď opřela hlavu. S ní v náručí jsem došel až k ní domů.

Cestou ale usla a já si nedovolil se jí hrabat v kapsách, abych našel klíče. Věděl jsem, že ani nemusím zvonit, protože s nikým nebydlí. Chvíli jsem ji jen držel a přemýšlel.

Ke mě domů taky nemohla a zůstat tu na chodbě se mi, kvůli jejím sousedům moc nechtělo. Jediné co mě napadlo, si s ní prostě sednout někde na lavičku nebo tak něco.

Už mi začínali vypovídat ruce, když jsem se konečně dostal do tohodle nádherného parku. Prázdného parku.

Sice od jejího bytu to nebylo daleko, ale nést člověka není úplně lehké. Položil jsem ji pomalu na lavičku. Rozhodl jsem se obětovat a půjčit jí svou bundu.

Přemýšlel jsem co teď. Tu holku jsem znal sotva pár dní. Ani neznám její jméno. Nevím o ní skoro nic.

Jak jsem tak seděl na zemi vedle ní a pozoroval ji, sledoval jsem každý kousek jejího těla. Toho těla, které jsem nesl a tady pak zabalil do své bundy. Vypadala spokojeně. Nebo spíš spokojeněji než předtím.

I přes to, že spala, jsem viděl v její tváři, že se dost trápí. Té bolesti jsem si všiml, už co se na mě poprvé podívala. Proč se trápí jsem zatím taky nevěděl.

Jen vím, že nechci dovolit, aby trpěla dál.