když vypráví hříšníci

dopis pro vás, mami a tati

"Z té noci si toho moc nepamatuju, jen pár útržků, které mě dodnes budí ze spánku."

To říkám vždy, když se mě někdo zeptá jestli si tě, mami, pamatuju... Ale je to lež, já si docela dobře pamatuji, co se tehdy stalo.

Byl horký večer, pokud dobře odhaduji, tak pravděpodobně někdy na začátku podzimu. Celý den ke mně do pokoje foukal suchý vítr s jemným nádechem cigaretového kouře. Fotr byl zase někde na pracovní cestě a nechal mě doma jen s tebou.

Tehdy jsem ještě vůbec nedokázala pochopit, proč se chováš tak, jak se chováš, ale teď, když jsem starší a po přečtení tvého dopisu na rozloučenou, si dokážu spojit informace do jasného obrázku.

Ten večer, tu noc, mi vůbec nešlo usnout. Byl to jeden z těch dní, kdy ke mně promlouvali plyšáci a stvůry slézali ze stropu níž, pojídali obrázky na stěnách a sledovali každý můj nádech.

Už si nepamatuju, jestli jsi víc času strávila opřená o rám dveří mého pokojíčku, nebo v jiné části bytu.

Vím, že už byl čas jít spát, ale to tě ani nenapadlo, že uplakané dítko by o dost snadněji usnulo v náručí své matky než v náručí příšer a tmy?

Křičela jsi na mě, říkala jsi jak jsem rozmazlená a ubohá.

"Už nejsi mimino, lehni si a spi!" říkala jsi.

"Přestaň bulet nebo po tobě tu flašku hodím!" vyhrožovala jsi.

"Jak já tě nesnáším!" přiznala jsi.

Všechna tvá slova jen přivolávala víc rukou ze stropu, co se mě snažily chytit. Jen jsi tím přivolávala víc očí, co mě pečlivě pozorovaly ze tmy.

A pak jsi odešla.

Křičela jsem z plných plic, jen aby ses vrátila.

Křičela jsem a doufala, že ti tím otevřu oči a ty mě zachráníš z mé ohrazené postýlky, která mi byla už nějakou dobu malá. Že mě vytáhneš z mého malého vězení, kde strážci jsou ohyzdní a strašidelní tvorové.

Křičela jsem, jen abych tě donutila přijít zpět do mého pokoje a přinést do něj aspoň trochu světla z chodby a ze své duše.

Přišla jsi.

Dveře se rychle rozletěly a na zdi kousek od mé postýlky se roztříštila skleněná láhev. Omítka i koberec se ihned nasákli tou tekutinou, co ve flašce ještě zbyla. Zpětně už je mi jasné, že to byl nějaký alkohol a že jsi toho nejen tehdy vypila mnoho.

"Chcípni!" zakřičela jsi na mě s hněvem v očích. Byla jsi tak naštvaná, že i příšery se trochu oddálili, když ses opřela o ohrádku mé postele a chytila mě za ručičku.

Bolelo to, drtila jsi mi zápěstí a křičela na mě slova, která se za ty roky už vytratila z mých vzpomínek.

Na oplátku jsem na tebe ječela.

Flákla jsi se mnou o zem. Na chvíli se mi před očima úplně zatemnilo, ale hned jsem zase jasně viděla, jak nade mnou stojíš a okolo tvé siluety se ke mě plazí prsty, ruce, chapadla.

To jsi je fakt neviděla? Proč jsi mi nemohla pomoct? Proč jsi mě nemohla vzít do náruče a ochránit?

Proč jsi do mého malého tělíčka kopla a zmizela ve dveřích?

Během mého dlouhého a srdceryvného pláče ses vrátila a hodila po mě panenku.

Ležela jsem, vztekala se a snažila se odehnat všechny ty stíny, když na mě dopadlo její ohromné tělo. Byla větší a těžší než já. Kdo by dával svému dítěti panenku téhle velikosti? Nesnášela jsem ji. Její prázdné oční důlky byli vyplněné mým strachem. Už ani nevím která z nás dvou ji ty oči vyrvala.

Nemohla jsem s ní hnout a ty ses mi od dveří jen smála.

Ani nevím, co jsem čekala, že se stane, když jsi udělala pár kroků ke mě, ale určitě ne to, že panenku vezmeš a uložíš do mé postýlky.

"Tak je to lepší, Jsem ráda, že už nepláčeš" Řekla jsi jí a já to v tu chvíli nechápala.
Ano, v tu chvíli jsem tam jen tiše seděla a sledovala, jak panenku přikrýváš mojí peřinkou a dáváš ji pusu na čelíčko.

Proč jsi na mě ještě před chvílí křičela a pak jsi klidně a s láskou uložila panenku ke spánku?

Neboj mami, teď už je mi vše jasné.
Teď už chápu, proč se ta noc odehrála tak, jak se odehrála.
Teď už chápu, proč jsi mě pak neohrabaně sebrala ze země a zavřela v kumbále, společně s ostatním nepořádkem.
Teď už chápu, proč se po pár dnech u nás doma objevilo několik mužů v černém oblečení a volali mé jméno.
Teď už chápu, mami, proč jsi mě tehdy nechávala s démony v pokojíčku.
Teď už chápu, proč už tě nikdy neuvidím.

A mami... Teď už ti to vše odpouštím. Vím že to nebyla tvá vina a že jsi mě opustila jen, aby se ta noc už nikdy nemohla opakovat.

Ale tati... tobě nikdy neodpustím.

Je pro mě totiž o dost pochopitelnější situace mámy, která trpěla závislostí na alkoholu, a kdo ví ještě na čem, a stejnými vidinami, kterými od dětství trpím i já, než ta tvoje, kdy ses prostě jen vzdal odpovědnosti za své tříleté dítě a odjel za lepší rodinou.