když vypráví hříšníci

lidé lidem

Seděla na chladné zemi, neschopná pohybu.

Plynuly dlouhé minuty, než se jí vůbec podařilo otevřít oči. Udělala by ale lépe, kdyby je nechala zavřené.

Pár metrů od ní ležela dvě znetvořená těla. Šance, že ti dva chudáci jsou živí, byla v podstatě naprosto nulová.

Celá jejich nahá těla pokrývaly rozsáhlé otevřené rány, popáleniny a na částech, kde ještě zůstala kůže, se tvořily modřiny.

Menší z těl mělo dokonce na několika místech tak hluboké rány, že byly vidět kosti. Nehty měli všechny sloupané. Ten s pár blonďatými prameny vlasů na hlavě ani neměl oko. Na tváři pod ním měl zaschlou krev.

Tváře měli tak opuchlé, pořezané a popálené, že je sotva poznala.

Prázdně zírala na své dva kamarády a pomalu oddechovala. V jejím nitru však probíhala nejhorší válka, kterou může kdo zažít.

Její prázdná duše se během jediné sekundy naplnila strachem, hněvem a zhnusením.

Když uslyšela vzdálený klapot bot, ovládl ji čistý chaos. Po zádech přejel mráz. Tep se zastavil.

Snažila se rychle najít způsob, jak sundat provazy aspoň z nohou, ale nedařilo se jí to a klapot se blížil.

Po čele ji stékal pot, jak moc se snažila nějak zachránit. Ani postavit se jí nedařilo.

Do temné místnosti, osvětlené skrz malé okno pouze pár paprsky slunce, vešla vysoká žena, jež nebylo vidět do tváře.

Jako by celá její tvář byla zcela hladká. Jako by ta žena žádnou tvář ani neměla. Možná za to mohl jen nedostatek spánku, možná to tak opravdu bylo. Kdo ví.

„Zvedni se, ty spodino," zakřičela na ní a vytáhla ji za ruce do stoje.

„Dělej, co chceme, jinak dopadneš ještě hůř, než oni," pokračovala výrazným tónem a rukou mávla k tělům. Ona ji jen poslušně následovala, protože, i když její hněv by nejradši veškeré okolí zničil, nechtěla vlastně umřít a už vůbec ne v bolesti.

Znovu byla strčena do malého kovového pokoje. Zde však po zavření dveří nezbylo žádné světlo, ale naštěstí zde nebyla žádná mrtvá těla. A ani živá.

Stále se klepala neuvěřitelným strachem a marně se snažila připravit na přibližující se smrt.

Následující dny byla nepřetržitě zavřená v této malé místnosti. Každým přibývajícím dnem víc a víc hladověla a též víc a víc přicházela o rozum.

...

Uběhlo desítky let, než byl tento komplex objeven vědci. Nemohli uvěřit, že jejich předchůdci, též vědci, byli takové stvůry.

Rozlámané kosti, v některých místnostech i celá těla. Celá teda jen obrazně, často jim chyběli končetiny či kusy kůže, masa. Všechno, co jen naznačovalo nějaký život, hnilo.

Až na velmi malou část byla všechna těla, či kosti ponořená do lidských výkalů či zvratek, které i po letech stále ještě přidávali okolnímu vzduchu příšerný zápach.

Stovky mrtvých lidí, s naprosto znetvořenými těly, zavřených v kovovém komplexu. A toto všechno udělali lidé.

Lidé lidem.

.
tak, moji milí čtenáři, tímto končíme.