Sledovala jsem, jak se jí pohybují rty. Něco říkala. Ale já to neslyšela. A bylo mi to jedno. Mluvila se mnou ta nejkrásnější holka na světě a to mi stačilo. Duší jsem se vznášela.
Tak moc jsem si přála, se k ní přiblížit a dotknout se její kůže. Kdybych neměla mikinu, udělala by to ona dokonce dřív než já. Ale bohužel mezi jejíma rukama a mou kůži byla stále ta látka, chránící mě od pádu do mé vlastní propasti.
Zatřásla se mnou a mě se povedlo dostat ven z myšlenek. Na čele měla vrásky od hněvu a i z očí jí bylo poznat, jak moc velký hněv se snaží potlačit a i tak na mě hlasitě křičela.
„Co se tu stalo?" ptala se se slzami v očích a stále mnou třásla. Nechtěla slyšet odpověď. Určitě ne teď. A já ani nebyla schopna otevřít ústa a odpovědět.
Třásla se mnou tak silně, že když mě pustila, tak mě setrvačná síla odhodila ke zdi. Svezla jsem se po ní k zemi a hleděla na ní. Byla tak nádherná. A to i přesto, že se několik dní nemyla ani nečesala. Dokonce i přesto, že je teď na mě naštvaná a okolo nás leží čerstvě mrtvá těla. Pohledem jsem shlédla ke svým dlaním, na kterých zasychala rudá krev a skapávala na bílé plátěnky.
Jsem zrůda
.
je chvíli po půlnoci a já se ještě před chvílí snažil učit chemii... furt to nechápu, kdyby to někoho zajímalo.
no, chtěl jsem jen napsat, právě kvůli dívce v plátěnkách, která samu sebe označuje za zrůdu, kvůli činům, co učinila... že je úplně jedno, co děláte, jaký jste, co vám jde a nejde... jako mně ta přihlouplá chemie... jste úžasní a hlavně jste lidi, takže si zasloužíte žít.
snad to někoho aspoň trochu namotivuje, když už se s tím teď takhle v noci patlám..
váš unavený bunie
ČTEŠ
když vypráví hříšníci
Historia Cortaútržky nenapsaných příběhů o zničených duších, jenž proplouvají tímto zkaženým světem. jediná próza tohoto profilu
