když vypráví hříšníci

zamysli se

„Nedělej ze sebe furt tak chytrou" skočil mi do řeči. Krev v mých žilách nevěděla, zda se zastavit či začít vřít. Jedna část mě na něj byla tolik naštvaná a ta druhá se ho šíleně bála.

„Kdybych chtěla dělat chytrou, tak ti tu vyjmenuji hned milion důvodů, proč jsi kretén" vyšlo ze mě dřív, než jsem to stihla promyslet. V tento moment můj vnitřní boj vyhrála ta naštvaná část mě. A už teď bylo jasné, že na to šeredně doplatím.

„Cos to řekla?" vykřikl během toho, co se postavil a přiblížil se ke mě. Už se připravoval, že mi jednu natáhne.

"Na výchovu je už pozdě, tatínku" řekla jsem s naprosto chladnou tváří připravená na příchozí bolest. Neměla jsem to říkat. Jasně, že jsem to tím jen zhoršovala. Ale já si prostě nemohla pomoct.

Ihned mi přilétla zprava jedna facka a já měla co dělat, abych se neskácela k zemi. Snažila jsem se nějak chytit zdi, ke které jsem podvědomě couvla.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš!" křikl na mě a přiletěla mi další, kterou jsem už neustála a mé tělo dopadlo na tvrdý a chladný povrch dlaždic.

„Buď ráda, že jsem tě teď nezmlátil do bezvědomí a trochu se nad sebou zamysli!"

Křičel na mě ještě nějakou dobu. Než odešel, ještě do mě kopl, aby tím podtrhl tento zvrácený moment. Neřešila jsem to.

Schoulená do klubíčka jsem tiše brečela.

Nesnáším to. Nesnáším ho. Nesnáším se.

Ale přece jen, si za to můžu sama.

Kdybych byla milejší, měla bych dokonalý domov. Kdybych nebyla drzá. Kdybych měla skvělý prospěch ve škole. Kdybych si brigádami vydělávala víc než sotva na žvýkačky.

Kdybych byla lepší.

Kdyby...

Prý...

Asi...