když vypráví hříšníci

změna

Slunce se odráží od jejích nádherných blonďatých loken a to, tlustou čarou, podtrhuje její andělský vzhled.

Temná barva jejích černých vlasů jí zakrývá celá záda. Rukou si je lhostejně prohrábne a věnuje mi dosti laciný úsměv, který hned zase zmizí.

Její šedé oči mě zcela pohlcují a topím se v nich minuty, hodiny, dny. Jsou tak nevinné, ona je tak nevinná.

V jejích očích lze zahlédnout pouze nudnou šedou. Bez radosti, smutku, strachu. Prostě nic.

Její úsměv je okouzlující. A jak je často poznat, když se ji snaží někdo sbalit, nemyslím si to jen já.

Na rtech má tmavou rtěnku a oči má obtažené oční linkou. Na tváři má pohled, který by mě možná i odradil, kdybych v té temné osobě nepoznal svou dávnou nejlepší kamarádku.
I když podoba byla skoro nepoznatelná.

V těch bílých šatech, které ji jsou po půlku stehen a krásně obepínají postavu, vypadá naprosto nádherně. Kéž bych se nebál jí to říct.

Černý svetr s rolákem, přes něj přehozena černá kožená bunda, roztrhané kalhoty, vysoké kozačky. Je krásná, stejně jako dřív, ale tak nějak jinak.

Při pohledu na ni mohu sotva dýchat z toho, jak moc jsem uchvácen. S úsměvem na rtech a štěstím v očích přiběhla ke mně. Ruce omotala okolo mého krku a silně objala.

Chvíli se na mě s úsměvem, který nevím zda byl z pobavení či z radosti, dívala. Byla to jen chvíle. Teď už tu jen tupě stojím a sleduju ji, jak odchází se svými přáteli.

Najednou mi přišlo, že mi vůbec nic nechybí. Že jsem kompletní. S ní.

Projel mnou zvláštní pocit. Neviděl jsem ji několik let od toho incidentu. A jelikož jsem tu jen na tři dny, kvůli smrti své matky, nemyslím si, že ji ještě někdy uvidím.
Nevím jestli ji vůbec ještě někdy chci vidět.
V tomhle stavu... Nechci si ničit představy o té úžasné a milé dívce, tím, že bych se s touhle temnou a nesympaticky vyhlížející dospělou ženou bavil.