když vypráví hříšníci

nekončící pozdravy

„Ahoj," řekla a já jí věnovala jemný úsměv.

„Ahoj," odpověděla jsem a sedla si vedle ní.

„Ahoj," zopakovala a propletly jsme si prsty.

„Ahoj." Chytila jsem její ruku mezi své.

„Ahoj." Stále se na mě vesele usmívala.

„Ahoj," odpověděla jsem ji znovu a párkrát zamrkala, abych zahnala slzy.

„Ahoj," řekla znovu a v tu chvíli mi jedna neposlušná slza přece jen utekla po tváři.

„Ahoj," můj hlas, čím dál víc, vypovídal službu a i má snaha zadržet slzy byla čím dál tím víc marná.

„Ahoj." Její nadšení ve tváři mě úplně zlomilo a nechala jsem všem slzám volný průchod.

Už jsem ji nedokázala odpovědět, jen jsem se jí dívala do očí a brečela, zatímco ona vypadala velice šťastně.

„Ahoj," zopakovala bez jakéhokoliv podráždění, že nedostala odpověď. Bez jakéhokoliv náznaku že si uvědomuje, co se tady teď děje.

Se slzami v očích a myšlenkami na to, jak se vše v mém životě hroutí, jsem vyčerpaně položila hlavu na matraci.

„Ahoj," zaznělo mi znova u ucha jejím jemným hlasem. Hlava mi jela na plné obrátky, stále mi předhazovala vzpomínky a tak jsem se jakékoliv snahy na uklidnění vzdala a znovu k ní zvedla pohled. Zase jsem se ponořila do jejích krásných šťastných očí.

„Ahoj," opakovala stále dokola a mě už to lezlo na nervy. Celý tenhle život mi leze na nervy.

Proč se zrovna teď muselo všechno tak moc posrat?

„Ahoj." Stále stejné nadšení.

„Ahoj, jak se máš?" zeptala jsem se doufajíc, že se naše konverzace aspoň trochu rozvine.

„Ahoj."

Jasně, že stále dokola jen ten hloupý pozdrav.

„Ahoj."

Chtěla bych odejít, ale nechci ji tu nechat samotnou. Mám strach, co by s ní udělali. Jak by tu dopadla.

„Ahoj."

Ale zároveň si nedokážu představit, že bych sem za ní chodila. Už teď mám pocit, že mi z toho přeskočí.

„Ahoj," oplatila jsem ji tiše ještě jednou pozdrav a věnovala ten nejupřímnější úsměv, na který jsem se zmohla, naprosto plný beznaděje.

„Ahoj"

.
blížíme se ke konci.