když vypráví hříšníci

poživot

„Co si o sobě jako myslíš? Ty kurvo jedna! Víš co? Chcípni. Kolikrát jsem tě zachraňoval od smrti a teď mi došlo, že to byla úplná kravina. Zasloužíš si umřít. Ty zkurvená kryso." ječel na mě. Nacházeli jsme se v temné ulici. Široko daleko nikdo. Držel mě pod krkem a křičel tak, že mi do obličeje létali jeho sliny.

Slova, která říkal, se mi zařezávala do srdce a jediné, co jsem si přála bylo, aby se stala skutečností.

Jak mě víc a víc škrtil, do plic mi přestával proudit vzduch a tak mě má mysl začínala opouštět.

Ta ostrá slova od něj se smíchala v hlasitý nesnesitelný hluk a před očima se mi začali objevovat černé fleky.

.

První, co jsem ucítila, byl neskutečný smrad a následně urputná bolest snad celého těla.

Otevřela jsem oči a uviděla, že ležím na asfaltu uprostřed opuštěné uličky.
Pokusila jsem si sednout, ale jakmile jsem se pokusila zapřít do rukou, projela mnou ostrá bolest. Zůstala jsem tedy ležet se zavřenými očima a snažila se si vzpomenout, jak jsem se sem dostala.

Určitě jsem se sem dostala opilá, takže šance, že si na to vzpomenu moc velká nebyla, ale bylo mi dost jasné, že jsem sem nešla sama.

Z myšlenek mě vytrhl zvuk podrážek, které se třely o zem. Pokusila jsem se rychle posadit, abych nevypadala tak zvláštně, ale akorát jsem si způsobila další bolest a nakonec jsem byla zase v původní poloze.

Zvuk se přibližoval a já už jen čekala, až ten člověk spustí starostlivé kecy.
K mému překvapení jen prošel okolo. Asi to byl nějaký zdeptaný puberťák, který nehleděl na svět okolo.

Když okolo mě během pár minut prošli další dva lidé a ani nevypadali, že by si mě všimli, začalo mi to být divné.

Do teď jsem měla výhled pouze na asfalt a protější zeď. V něm nyní stál jeden pár oslepujících bílých bot namířených mým směrem.

Tento člověk si mě všiml.

„Vítej" řekl chladný hluboký hlas a člověk přede mnou si, na místě kde stál, sednul do tureckého sedu. Dle postavy vypadal jako mladý kluk, což odpovídalo i hlasu.

„To je posmrtná bolest..." Po těchto jeho slovech jsem sebou škubla, čímž jsem si způsobila další bolesti a křeče. Co že to řekl? Posmrtná bolest? Já jsem mrtvá? Vždyť cítím své tělo, bolest i emoce. Takhle přece nevypadá smrt, ne?

„Někdy trvá pár minut, jindy i pár hodin, ale dá se to přežít" pokračoval stále stejně chladným tónem a po posledním slově se uchechtl.

„Bylo by fajn, kdybys nějak dala najevo, že jsi mrtvá" Na chvíli se odmlčel. „Jinak to znamená, že jsi jen v bezvědomí či v kómatu a já si tu povídám se skoromrtvou."

Nechtěla jsem zažít další bolest a tak jsem místo nějakého pohybu, zvolila pokus promluvit. Vyšel ze mě jen nepopsatelný zvuk.

„Ha, jsi mrtvá... teda, pokud jsi ona samozřejmě. To ale nevím, takže až z tebe bude vycházet i něco srozumitelného, tak mi můžeš vynadat za špatné odhadnutí pohlaví."

Slabě jsem se nad tím usmála. Najednou mi došlo, že bolest zmizela. Otočila jsem tedy hlavou, abych tomu přede mnou viděla do obličeje.

„No vidíš.. a je to pryč" řekl s úsměvem na tváři a natáhl ke mě ruku. Chvíli jsem se na ni jen zmateně dívala.

„Samozřejmě můžeš odmítnout, najdou se i jiní, co by si s tebou klidně popovídali" řekl a ruku stáhnul. Zvedl se a začal odcházet. Na konci uličky se na pár sekund zastavil. Asi čekal, že ho zastavím, jenže já ho jen tiše sledovala a tak zahnul a já tu byla zase sama.

Potřebovala jsem si nejdříve ujasnit své vlastní myšlenky, protože teď jsem měla pocit, že se v nich brzy utopím.

Opravdu takto vypadá posmrtný život? Jsem opravdu mrtvá? Jak jsem umřela? Kdo byl onen kluk? Co to sakra všechno má znamenat?

Po určité době, kterou bych ale ani nedokázala odhadnout, jsem si sáhla do kapsy, kde bych měla mít telefon a klíče. Ani jedno tam nebylo. Možná jsem si je nebrala. Nebo to zmizelo při přemístění mé duše sem. Co já vím, jak to funguje.

Nad hlavou mi začalo svítit slunce a tak jsem se rozhodla, že zkusím někam jít. Byla jsem pořád v mém rodném Brooklynu? Můžu jít domů? Jak to tady sakra funguje?

Ulice byli prázdné. Slyšela jsem jen neznámý zvláštní šum a občasné zvuky pneumatik, ale široko daleko nebylo nic, co by je vydávalo.

Zastavila jsem se před našim domem. Vypadal stále stejně, ale když jsem chtěla otevřít branku, někdo do mě strčil a já spadla na zem. Překvapivě jsem necítila ani náznak bolesti. Zvedla jsem pohled k viníkovi mého pádu a uviděla nízkou vyhublou dívku tmavé pleti.

„To nedělej, jsi tu snad nová?" zeptala se mě a pak se na mě zamračila.

„Jak se jmenuješ?" Zeptala se mě a já pochybovala zda mám odpovědět. Nakonec jsem se rozhodla, že ano. Doufala jsem, že už mi fungují hlasivky ale i tak mě překvapilo, když jsem své jméno vyslovila slyšitelně a srozumitelně.

„Rebecca"

„Tak to jsi určitě nová. Já jsem Jinny. Jo a promiň, že jsem tě tak silně shodila, ale určitě by bylo horší, kdyby ses dostala dovnitř. A stejně tě to nebolelo," vychrlila na mě.

Nemohla jsem se udržet a tak jsem se jí zeptala: „Proč?"

Pouze se na mě jemně usmála a zmizela.