když vypráví hříšníci

jsme jací jsme

„Eeh.. Hele.... Hoří ti nohy" upozornila Amy holku stojící vedle ní, které z bot šlehali plameny. Dívka shlédla na své nohy a hned oheň rukama udusala.

„Promiň, jsem vznětlivé povahy" usmála se na Amy a podala ji ruku na pozdrav. Když si s ní potřásla v očích ji zajiskřilo. „Jsem June, ale všichni mi říkají Zápalko... Z pochopitelných důvodu. Jak se jmenuješ ty?"

„Já jsem Amy" řekla a chvíli sledovala svou pravou ruku, která ji po dotyku s June lehce hřála.

„Takovou jako ty jsem ještě nikdy nepotkala" přiznala a zkontrolovala čas. Když se pohledem vrátila k June, uviděla jak má povytažené obočí. Jen zvedla ruku před obličej, aby June viděla dobře její hodinky.

„Hustý, já jsem taky nikdy neviděla někoho trpělivého" pronesla June, když se rozešla ke dveřím posluchárny, před kterou právě stáli.

„Chceš si sednout vedle mě?"

„Jasně, proč ne... pokud nevadí"

„Jasně že ne, vždyť jsem to sama nabídla" ujistila ji June a ležérně si sedla na jednu z židlí. Amy si na tu svou sedla rovně a sofistikovaně.

Po dvou hodinách přednášek, co měli obě překvapivě spolu, vyšly z budovy a rozloučily se.

„Tak ve středu" zakřičela June, jdoucí pozpátku už pár metrů od Amy. Ještě na ni mávla a pak se otočila a rozeběhla se ulicí pryč.

Amy se pomalu vydala opačným směrem aby i ona mohla jít domů. Cestou ale potkala kavárnu a tak se tam na pár dlouhých minut stavila.

.
předposlední