když vypráví hříšníci

návrat

„Hrozně moc nás to mrzí" vyšlo z úst Jennifer. I přes pramen vlasů, co jí částečně zakrýval obličej bylo poznat, jak má skelné oči. Ty mé byli naprosto suché.

Věděla jsem to. Věděla. Od začátku mi bylo jasné, že se sem zase vrátím.

„Budeš nám chybět" přispěla do konverzace Jane, která s mým odchodem vypadala více srovnána. Proto mnou její slova prošla, jako by to říkala vzduchu.

Říkali to všichni. Měli jsme tě rádi, budeš nám chybět, je mi to líto, rádi bychom si tě nechali, ale nejde to. Už je mi opravdu jedno, co lidé říkají, když stojíme tady.

Po minutě tichého zírání na sebe navzájem přikývnu na znamení, že jsem připravená jít. Otočím se a bez jediného ohlédnutí se rozejdu ke květinovým dveřím, za kterými moc květin nikdy nebylo. Slyším, jak se za mnou Jennifer rozpláče nahlas a jen si představuji, jak jí její manželka objímá a utišuje.

Věnuji muži, který stojí ve dveřích, hraný úsměv a on mi ho smutně opětuje.

Nevím, zda bych tu radši zůstala už navždy, nebo se sem nikdy nevrátila. Už je tak nějak rutinou, že odcházím s radostí a vidinou, že už se nevrátím, a následně se zase vracím.

Nejsem zklamaná. Vím, že se snažili. Je mi to vlastně spíš jedno. Všechno je mi jedno.

Chodbou dojdu až do "svého" pokoje a všechny holky se na mě otočí. Není tu jediná, kterou bych znala. Ale to nevadí, stejně se tu nemám v plánu zdržovat dlouho.