Rules are meant to be broken

I.

Můj první trénink v zámoří. První trénink na nejvyšší úrovni. O tomhle jsem snil celý život. Celý život jsem obětoval tomu, abych se sem jednoho dne dostal.

Všechna ta vstávání v pět ráno už od čtyř let, abych mohl chodit na tréninky. Všechna odpoledne, která jsem strávil na stadionu, místo abych se poflakoval v ulicích stejně jako moji vrstevníci.

Všechny ty zlomené hokejky, které jsem odjakživa skladoval u nás na půdě. Všechna ta zranění která jsem ignoroval tak dlouho, než jsem s nimi už ani nemohl vstoupit na led.

Všechny ty probdělé noci, které jsem strávil načerno v posilce, abych nevyšel z formy. Všechny ty peníze, které jsem získal opět načerno, jenom abych si mohl dovolit zaplatit výstroj.

Všechny ty hádky s rodiči, které jsme vedli od mých třinácti let, protože v hokeji na mě nikdy nemohla čekat budoucnost. Všichni ti kamarádi, které jsem postupně ztrácel, protože nikdo nerozuměli tomu, jak moc mi na hokeji záleží.

Vzdal jsem se všeho. Vzdal jsem se i toho, co jsem nikdy neměl. Obětoval jsem celý život pro tento moment, pro tuto příležitost, pro mojí budoucnost.

Těšil jsem se na to už do doby, kdy jsem se o tom dozvěděl. Předešlou noc jsem nezamhouřil oka, jak mým tělem pulzoval adrenalin.

A teď? Teď to všechno přišlo vniveč. Všechno se rozplynulo jako mlho. Roztříštilo se to je jako sklo na tisíc kousíčků.

Můj sen se stal noční můrou. Realita mi nemilosrdně udělila ránu. Srazila mě na zem. Vysmála se mi do obličeje.

Stačil k tomu jeden trénink. Jeden trénink a už jsem věděl jak to skončí. Jak moc to tady budu nenávidět. Jak moc se budu chtít vrátit zpátky domu.

Všichni mě tu nenávidí. Jsem pro ně jen malý nevyspělý kluk, který skončil na špatném místě. Dokonce už o mně kolují zvěsti, že jsem se sem dostal podplacením. Já a podplatit někoho? A z čeho asi? Budu rád když zvládnu zaplatit měsíční nájem a k tomu si ušetřit i na něco málo k jídlu. A to ani nemluvím o dalších výdajích, které mě jistě čekají.

V šatně jsem zůstal jako poslední. Nikam nespěchám, nikoho nechci vidět, s nikým nechci mluvit. Zdržel jsem se zde na tak dlouho, že předpokládám, že všichni ostatní už odsud dávno zmizeli.

Smutně jsem se podíval na svůj dres. Ta modrá vypadala úžasně, okamžitě jsem se do ní zamiloval. Padla mi dokonale, přesto mi dneska nepřinesla moc štěstí.

Během dospívání jsem vystřídal spoustu týmů, neboť rodiče se kvůli práci neustále stěhovali. Byl jsem zvyklí, že mě mezi sebe nikdy nepřijmuli. A pokud se mi přeci jen po chvíli povedlo proniknout skrz tvrdou skořápku, naši mi zabalili věci, než jsem stihl cokoliv namítnout.

Jenomže tentokrát to bylo jiné. Nedokážu to popsat, ale tohle místo na mě působilo opravdu chladně, nepříjemně, odpudivě. V životě jsem si nebyl víc jak stoprocentně jistý, že jsem na špatném místě. Nevím, jestli tady vydržím. Možná, měli naši pravdu. Možná, že v hokeji opravdu není budoucnost...

„Kurva!" zaklel jsem, když mi zazvonil mobil a já zjistil, kdo mi volá. Musím ještě dneska dořešit nějaké drobnosti ohledně bytu, nájmu a podobných kravin. Měl jsem tam být už před půl hodinou.

„Sakra!" popadl jsem rychle věci a vyběhnul ven. Samozřejmě bych to nebyl já, kdybych hned po deseti metrech nehodil držku, při které jsme si nejspíš narazil oba dva lokty.

„Do píči zasraný už, ty vole," sbíral jsem se ze země. Třel jsem si pohmožděná místa a sypal jednu nadávku za druhou. Naštvaně jsem rozkopnul dveře. Venku mě přivítal studený vítr.

Měl jsem pocit, že mě v chodbě celou dobu někdo pozoruje. Jako kdybych doslova cítil jeho oči na mých zádech. Ale nejspíš se mi jenom něco zdálo. Kdo by tady taky ještě co dělal? Trénink skončil minimálně před hodinou.

Vyběhnul jsem na ulici, kde jsem se nažil chytit taxík. Neúspěšně. Namísto toho mě jeden z nich ocáknul vodou z kaluže.

„To už si ze mě děláte prdel, ne? Co tu žije za vymrdaný čůráky?!" zařval jsem nahlas, až se na mě lidi kolem začali otáčet. Stejně mi nerozumí, tak je to vlastně jedno, ne? Ale můžete mi někdo, prosím, vysvětlit, co jsem komu udělal?!

„Potřebuješ svézt?" otočil jsem se za hlasem, přestože jsem si nebyl jistý, že otázka je adresována přímo mně. Když jsem však uviděl, kdo ke mně míří od stadionu, zůstal jsme přimrznutý na místě.

Už při tréninku mě zaujal, ale teď zblízka? Kdyby se mě někdo zeptal, kdo je můj typ, ukážu na něj. Kurva, vypadal tak dobře. Nepřestával jsem na něj němě civět. Vítr si pohrával s jeho dokonalými vlasy, naprosto mě zhypnotizoval svýma očima a na tváři mu pohrával škodolibý úšklebek.

Myslíš si, že je dobrý nápad na něj takhle čumět jako debil?

Jenom chvilku. Chci se jen přesvědčit, že je opravdu skutečný, protože v tom slunečním světle si tím nejsem úplně jistý.

Pravděpodobně viděl tvůj majestátní držkopád, rozhodně na něj nemusíš ještě trapně zírat.

Zalez někam, nikoho nezajímáš. Naprosto jsem ignoroval rady svého svědomí.

„Ehhh. Halo?! Země volá Havránka?" podvědomě jsem slyšel, že na mě mluví, avšak já byl stále zhypnotizovaný jeho krásou. Zajímalo by mě, jak vypadá pod vším tím oblečením...

Vážně?! Teďka budeš přemýšlet o tomhle? Následky můžeš řešit v klidu doma, ale prosím jenom ne tady před ním. Haloooo! Probuď se, ty idiote. Už takhle je to dost trapný, nemusí vidět KAŽDÝ tvůj problém...

„Eh...já...ehh...no...já...já," koktal jsem ze sebe, aniž bych věděl, co se vlastně ksakru snažím říct. Jeho úšklebek se jenom prohloubil. Super. To to tady pěkně začínám, fakt že jo.

„Prosimtě pojď. Já tě svezu," uchechtl se a vydal se na druhou stranu, kde jak předpokládám měl zaparkované auto. Nenechal jsem se pobízet dvakrát. Taková nabídka se neodmítá.

„Takže, kam to bude, Vaše výsosti?" nadzvednul laškovně obočí, když jsem zapadnul k němu do auta. Radši se ani nebudu ptát, odkud vzal prachy na tak luxusní auto.

Asi po deseti vteřinách zírání, jsem mu konečně zmatečně nadiktoval adresu, kterou jsem si stále úplně nezapamatoval.

Prakticky celou cestu jsme jeli v tichosti. Já jsem však mluvit nepotřeboval. Naopak jsem se mohl plně soustředit na prozkoumávání jeho těla. Nejvíce mě nakonec zaujaly jeho ruce. Respektive žíly, které mu nádherně zdobily paže...

Ty se asi vážně nikdy nepoučíš, že ne? Uvědomuješ si, že ví, jak na něj zíráš. Vážně! Každou chvíli po tobě nenápadně mrkne a ušklíbne se, když si neskrývaně prohlížíš jeho ruce. Přiznávám, že chápu proč, ale mohl bys mít přeci jen trochu víc rozumu.

„Tak a jsme tady," vytrhnul mě z myšlenek až jeho hlas. Jsem si téměř jistý, že cesta od stadionu sem trvala minimálně dvacet minut. To jsem na něj vážně celou tu dobu čuměl?! Přísahám, že jsme sotva vyjeli.

„Eh...jo..já...díky," zamumlal jsem a rychle se hnal z auta. Nejradši bych si jednu vrazil. Teď ty tréninky budou ještě horší. Fakt skvělí. Ztrapnit se hned první den. Já se tak moc miluju.

------

Unknown number: Měl by sis dávat větší pozor na jazyk, Princezno. I když přiznávám, že je to docela roztomilý, když se vztekáš...

Me: nevím, o čem to mluvíš. Můj jazyk je dokonalý

Me: a nejsem žádná princezna

Me: a rozhodně nejsem roztomilý

Me: navíc, proč mi vůbec píšeš

Me: kurva, kdo vlastně vůbec do prdele jsi?!

Tak jo, berte v potaz, že veškerá komunikace mezi našemi hrdličkami probíhá zatím pouze v angličtině, takže havran stále nic netušit...

A jinak doufám, že se kapitolka líbila