Rules are meant to be broken

XII.

„Vrána! Poď sem!" zařval na mě pan idiot aka Slafkovsky. Normálně bych se na něj vysral a v klidu ho ignoroval, avšak na tréninku před všemi těmi lidmi si to jaksi dovolit nemůžu.

Tím nejpomalejším tempem, které jsem jen mohl vynaložit jsem se šoural k němu. Věděl jsem, že ho to štve a že to za to nejspíš schytám, ale v tuto chvíli mi to bylo jedno. Alespoň teď mám příležitost se nad ním pobavit, jak si nervózně poklepával nohou.

„Hodíme si súkromný. Potrebujeme zapracovať na tvojich strelách," zkřížil si ruce na prsou. Můj smích byl najednou ten tam. Ne. Tak to ne. Nenechám se zatáhnout do nějakého jeho sklepa, kde mě bude mučit a výsledně rozprodá mé orgány. V žádném případě.

Udržoval si sice vážnou tvář ale v duchu se nade mnou jistě nehorázně bavil. Věděl, že mu nemůžu nic namítnout. Protože i kdybych cokoliv řekl, nic tím nezměním. Akorát bych to ještě víc schytal.

„A na tvojej rýchlosti. Si pomalší ako moja stará mama," dodal už se škodolibým úšklebkem, neboť jsem stál přímo před ním a zaclonil tak komukoliv výhled na něj.

„Ještě jednou se tak debilně ušklíbneš a udělám ti plastiku," zavrčel jsem na něj a prosmýkl se kolem něj pryč. Až pak mi došlo, že otočit se k němu zády byla chyba, protože za mnou obdivně hvízdnul, což jistě museli slyšet všichni přítomní.

„Přestaň mi čumět na prdel, ty úchyle," procedil jsem mezi zuby, když už jsme byli dostatečně daleko, aby nás nikdo nemohl poslouchat.

„Sám mi tu s ňou krútiš. Nedá sa prehliadnuť," pobaveně mi odpověděl až příliš blízko a vteřinu na to jsem ucítil jeho ruku na mém pozadí.

Ohnal jsem se po něm levou rukou, kde jsem svíral hokejku. Hravě se mi vyhnul ale přeci jen o krok ustoupil. To mi však stačilo k tomu, abych udělal posledních pár kroků a skočil na druhý led, který byl stále krásně nedotknutý.

Bruslil jsem si spokojeně sem tam. Ten idiot zase někam zmizel, což mi vůbec nevadilo. Ani by se nemusel vracet.

Takové štěstí samozřejmě nemám, protože se opět vrátil i s brusličkama. Dáme si závody prosím? Vsadím se, že jsem lepší než on.

„Začneme rozkorčuľovaním. Chcem vedieť, čo ťa zdržuje," samolibě se usmál a sebral mi můj milovaný puk.

„Co když řeknu, že ne?" odseknul jsem mu a propaloval ho pohledem. Teď tu nikdo není. Můžu si držkovat jak jenom chci.

„Prečo si myslíš, že mi môžeš odporovať," očekával, že mu budu vzdorovat. A skvěle se nad tím bavil. Jak jinak.

„Nenechám tě mě zase očumovat. Na to rovnou zapomeň," propaloval jsem ho pohledem a provokativně se k němu přiblížil.

„Nemyslím si, že ti to prekáža. Práve naopak. Pozornosť si vždy užívaš," sjel si mě pohledem. Chtěl si mě přitáhnout k sobě, ale tuhle reakci jsem od něj již čekal, takže jsem mu ucuknul dozadu.

To se mu samozřejmě vůbec, ale vůbec nelíbilo. Rozjel se za mnou, jenže já už si hezky mířil na druhou stranu. Říkám, že jsem rychlejší.

Tiše jsem se mu vysmíval, když mě nemohl stále chytit. Užíval jsem si to. Konečně jsem mu alespoň trochu srazil ego.

Takhle jsme se tam honili asi deset minut. Nebudu lhát, trochu mě to unavilo, ale před ním nedám nic znát. Ne. Dneska nad ním vyhraju já. Cítím to v kostech.

Hmmm. Takže teď stouplo ego tobě jo? Měl bys ho zase trochu zkrotit. Nelíbí se mi, že má v tvé hlavě větší moc než já.

„Šikovný," zamumlal si spokojeně ten idiot. Cože?! O čem to zase mele? Já mu dám šikovný.

„Nepozeraj na mňa tak. Pekne si sa mi tu predviedol. A na ten zadok by si mal cvičiť častejšie," šklebil se jako pominutý.

Nezmohl jsem se na nic jiného než na zvednutý prostředníček. Tak trochu mi tím komplimentem zalichotil. Věděl jsem, že se mi to nemá líbit, ale nějak jsem si nemohl pomoct.

„Awww, niekto sa nám tu červená. Teraz sa pozrieme na tie tvoje strely, paradajka," spokojeně si zamumlal a přiblížil se ke mně. Instinktivně jsem ucuknul. On však zvedl ruce v obranném gestu, tudíž jsem se vrátil zpátky na předchozí místo.

„Niečo ti ukážem," řekl a dvěma jednoduchými pohyby se dostal za mě. Cítil jsem jeho dech na mém krku. Přejel mi mráz po zádech. Předpokládám, že si toho všiml, ale přesto jsem dělal jakože nic.

„Potrebuješ pri strele viac spevniť telo," jeho rty byly až moc blízko mého ucha. Dělal to schválně? Jasně, že to dělal schválně.

Rukama mi pomalými pohyby přejížděl po pažích. Zadrhnul se mi dech, když se dotkl mých boků. Věděl úplně přesně co dělá, a ukázka toho, jak mám správně zpevnit tělo to rozhodně nebyla.

„Si veľmi napnutý. Musíš sa trochu uvoľniť," zavrněl mi opět do ucha a zmáčknul přitom moje boky. Kurva! Zahrávám si tu s ohněm. Měl bych něco dělat.

„Nesahej na mě. Vím, jak mám střílet. Nejsem malý děcko," snažil jsem se od něj dostat co nejdál ale on si mě za ruku přitáhnul zase zpátky.

„Řekl jsem ti, ať mě pustíš," zavrčel jsem podruhé a napřáhl se volnou rukou, abych ho od sebe odstrčil. Avšak jeho reakce byla dost rychlá, tudíž teď svíral obě moje ruce.

No skvělé. Šikula. Lépe už sis to promyslet nemohl.

„Ale, ono by sa nám to chcelo prať," škodolibě se ušklíbnul. Propaloval jsem ho pohledem. Měl jsem vědět, že něco takového zkusí.

„P-pusť mě," procedil jsem mezi zuby. Marně. Jeho úšklebek se jenom prohloubil a v tu ránu jsem byl namáčknutý na mantinelu.

Z nějakého nepochopitelného důvodu se mi tělem rozlilo příjemné teplo. Když mě uvěznil dostatečně na to, abych nemohl jen tak utéct, jeho prsty lehce tančily po mém krku. To v mém břiše probudilo obrovský roj motýlků. Naschvál jsem krk natáčel tak, aby mi byl jeho dotek co nejvíce příjemný.

Měl bych se vzpamatovat. Uvědomit si co a hlavně s kým to dělám. Jenomže namísto toho jsem jen spokojeně zavrněl jako nějaká kočka.

„Aww, mačiatko by chcelo odmenu," zlomyslně se usmál a než jsem stačil cokoliv říct, udělal přesně to, čeho jsem se nejvíc obával. To, čemu jsem měl zabránit.

Zaútočil na svoji kořist.

Hihi, doufám, že se líbí