Rules are meant to be broken

VII.

„Mafie? Jak to myslíš mafie?" nevěřícně na mě koukal. Zatáhnul mě stranou od ostatních. Vyšiloval z toho pomalu víc jak já.

„Přesně tak jak to říkám. Prostě mě zatáhnul do nějaké uličky a potom zmizel. Mezitím si mě tam očumovaly nějaký gorily. Když se milostivý pán uráčil vrátit, vzal do zaječí, až si spálil gumy," vysvětloval jsem mu už asi po sté, ale on to stále ne a ne pochopit.

„Kam že tě to zatáhnul? Jestli tě do něčeho namočí, nebo se ti kvůli němu něco stane, rozbiju mu vlastnoručně ciferník," založil si nespokojeně ruce na hrudi.

„Jestli se mi něco stane, už mě v životě neuvidíš. Buď smrt nebo nic," pokrčil jsem lhostejně rameny. Je hezký, že se Jake stará, ale tady už mi nic nepomůže.

„Dobře a co potom. To tě jenom odvezl domu? Nic víc se nestalo?" nevěřícně zakroutil hlavou. Na chvíli jsem se zamyslel. Stalo se ještě něco? Jo...

„Jo, to bylo celý. Nic víc. Hodil mě domů a normálně odjel," zamumlal jsem a sklopil pohled. Nemusí vědět všechno. Stejně to na věci nic nemění. Pořád je to kretén.

„Hele, vím, že to zní jako blbý nápad, ale možná by ses ho na to měl zeptat. Přeci jenom tě do toho zatáhnul, vysvětlení ti dluží," zamyslel jsem se nad tím. Jít si dobrovolně promluvit s tím imbecilem? Dobrovolně dýchat jeho vzduch?

„Máš pravdu. Po zápase za ním zajdu. Tohle mi dluží, z toho už se nevymluví," souhlasil jsem a společně jsme se přidali k ostatním. Zápas za chvíli začne.

Ty debile jeden. Tak pán tě málem přivede do hrobu a ty si s ním teď chceš zajít na kafíčko? Už se tě ani nebudu snažit varovat. Je to s tebou marný. Ale jednou přijdeš bulet, to ti slibuju.

Zalez už zase. Nikdo tu o tebe nestojí. Nikdo. Hajzle jeden, nikoho nezajímáš. Radit neumíš. A bulet nebudu. To ti zase slibuju já.

Tak hošánek si myslí, jak není chytrý. No tak uvidíme. Když myslíš....

————

„Jakeu počkej!" doběhnul jsem ho. Nasadil rychlý krok, to se musí nechat.

„Co ty tady? Myslel jsem, že si chceš promluvit s tím tvým 'mafiánem,'"nad slovem mafián udělal uvozovky. Tak trochu jsme se shodli, že je to možná pěkný děvkař, kretén a kdo ví co ještě, mafiánem být nemůže. Takže ať už tam dělal cokoliv, možná že si s nějakým mafiánem povídal, ale sám jím rozhodně není.

„Ten debil není k nalezení. Kdo ví kde zase lítá," vysvětlil jsem mu a srovnal s ním krok. Vlastně mi to ani tolik nevadí. Alespoň mám čas promyslet, na co se ho vlastně zeptám.

„Nezajdeme někam? Zvu tě," navrhnul jsem. Už dlouho jsme nikde nebyli. Naposledy před dvěma dny. Tak dlouho abstinovat nevydržím.

„Promiň. Dneska nemůžu, Cassie se vrací a dlouho jsme se neviděli," hodil po mně omluvný pohled. Nejspíš se cítil provinile.

„Ne, to je v pohodě. Určitě běž za Cassie, dlouho jste se neviděli. Chápu to, určitě běž za ní, žádné odmlouvání. Se mnou randíš každý den, na chvilku se mě musíš zbavit," uchechtl jsem se a došel na konec ulice. Zde se naše cesty rozdělují.

„Dobře. Nedělej blbosti, i když stejně budeš. A zítra někam zajdeme. Přísahám," ujistil mě. Hned na to mu začal vyzvánět mobil. Podle jeho úsměvu mi došlo, že už ho nahání Cassie. No, nechci ho zdržovat.

„Tak ji ode mě pozdravuj," řekl jsem mu místo rozloučení a vydal se směrem domu. Nandal jsem si sluchátka, pustil si písničky, přičemž jsem si tiše pobrukoval.

—————

Když se zvonek ozval už po páté, pravděpodobnost, že se mi to pouze zdá, klesla již na nulu. Zkontroloval jsme čas, který ukazoval půl druhé ráno. Kdo se ke mně kurva dobývá?! Natož v tuhle dobu?

Šoupavými kroky jsem docupital až k vchodovým dveřím. Ať už tam stojí kdokoliv, pěkně to schytá. Takhle mě budit z nádherného spánku. Co si o sobě jako myslí?

„Pokud mi nedáš dost dobrý důvod ke tvojí ctěné návštěvě, přísahám, že-" zarazil jsem se v polovině věty. Co ten tady kurva dělá?!

„Ty odsud letíš rovnou," odfrknul jsem si a přibouchnul mu těsně před nosem. Avšak jeho reakce byla dostatečně pohotová, takže se dveře úplně nezavřely.

„Prosím," syknul bolestí a zakroutil obličej do bolestné grimasy. To-to je krev? On krvácí? Co zase vyvádí do píči.

„Druhé dveře vlevo," s protočením očí jsem ho nasměroval do koupelny. Děkovně se na mě usmál. Mezitím jsem za ním zabouchnul a raději zamknul na dva západy. On se dobelhal do koupelny, takže mi nezbylo nic jiného než najít něco jako provizorní lékárničku.

Vůbec nevím proč mu pomáhám. Nezaslouží si to. Měl jsem ho nechat za dveřmi ať si tam pro mě za mě třeba vykrvácí.

„Mluv," vyštěknul jsem na něj, zatímco jsem mu vyhrnul rukáv, abych se mohl podívat, co s tím má.

„Do toho ti nič nie je," odseknul mi a znovu zasyčel bolestí, když jsem mu na ránu dal dezinfekci.

„Zvoníš na mě uprostřed noci a teď mi tady krvácíš v koupelně. Vysvětlení je to nejmenší co mi dlužíš. Má to co dočinění ze včerejškem?" spražil jsem ho pohledem.

„Mal som sa len s niekým stretnúť. Omylom som videl niečo, čo som nemal," neochotně mi odpověděl a zaujatě pozoroval práci mých rukou.

„Takže jsi v tom samozřejmě nevinně. To jsem si mohl myslet. A vůbec, co děláš u mě? Jestli tě někdo sleduje, proč ho vodíš ke mně domu?!" ránu jsem mu stihl vyčistit, takže ji stačilo už pouze obvázat.

„V pokoji. Nikto ma nesleduje. A môj byt je až na druhom konci mesta. Nemám auto," výmluvně na mě zakoulel očima, ale já mu to nežral. Tentokrát ne. Kecá. Možná ne ve všem, ale v něčem určitě ano.

„Bolí mě z tebe hlava. Jdu spát. V obýváku je gauč. Nedělej bordel," nařídil jsem mu a vrátil se zpátky k sobě do pokoje. Zamknul jsem si pro jistotu dveře. Ještě by mě ten úchyl přišel znásilnit.

Chvíli jsem se však převaloval v posteli, než se mi podařilo usnout. Doufal jsem, že ráno to bude lepší. Že se třeba vzbudím a zjistím, že to byl jen sen.

Ale bohužel...

Jurajek se nám tedy hezky předvádí...