Rules are meant to be broken

III.

Nedokázal jsem se soustředit. Ne, když tam byl on. Nedokážu to vysvětlit, ale v jeho přítomnosti jsem prostě nedokázal úplně jasně myslet. A on? Jako by o tom věděl. Jakoby si to celé užíval a naschvál dělal vše pro to, abych si ho všímal.

„Třináctko, padej do hry," někdo se mnou silně zatřepal a já se okamžitě probral z transu. Už zase jsem zíral.

Chvíli mi trvalo, než jsem naskočil do hry, protože jsem ji celou dobu absolutně nevnímal. Ale než jsem se stihl jakkoliv zapojit, ozval se zvuk píšťalky.

Zprvu jsem si toho nevšiml, ale jeden z mých spoluhráčů se chytil s někým z druhého týmu. Normálně se do konfliktů nezapojuju, ale vlastně proč ne...

——————

Dvě minuty. Dvě minuty na to, abych ho mohl propalovat pohledem a zjistit, co má vlastně za lubem.

To ses před ním vážně musel předvádět?! Co si jako myslíš, že ti řekne? Pochválí tě? To sotva, ty idiote!

Před nikým se nepředvádím. A už rozhodně ne před tím dokonalým bohem, který sedí naproti mně. Proč bych to dělal?!

Myslím, že oslovení 'dokonalý bůh' mluví samo za sebe. Hele, vzdávám to s tebou. Snažil jsem se tě varovat, ale nejspíš o moje rady nestojíš. Až se zase spálíš, nechoď za mnou brečet. Já mizím.

Konečně od tebe slyším rozumná slova. Zmiz, a už se nevracej. Já se nespálím. Přiznávám, že to s Lukem byla chyba, a že jsem mu jako debil naletěl, ale nejsem zas až takový idiot. Znovu už nenaletím.

Moje dvě minuty skončili a já se mohl zapojit opět do hry. Na střídačce na mě čekal jeden povzbudivý úsměv. Možná, nejsem až tak marný. Možná, si tady přeci jen najdu svého parťáka.

——————

„Ehm, díky za to předtím," oslovil mě v šatně hráč s číslem šedesát tři.

„Jasný! Žádný problém," usmál jsem se na něj a dál si všímal svých věcí. Předpokládám, že tady celá konverzace končí.

„Nechceš někam zajít? Ukážu ti nějaký místní zákoutí. A je to na mě," nadzvedl tázavě jedno obočí. Copak se dá odmítnout?!

„Ještě toho rozhodnutí budeš litovat," ušklíbl jsem se. Tady mu někdo bude muset ukázat, jak se správně pije.

——————

„Tak co piješ?" zeptal se mě, když jsme došli k baru jednoho z jím vybraného podniku. Musím uznat, že má dobrý vkus. Už zvenku se mi tady zalíbilo.

„Já? Dám si co ty. Ať vím co tady pijete," obezřetně jsem se vyhnul odpovědi.

„Máš to mít," ušklíbl se a objednal něco, co znělo tak složitě, že jsem neměl sebemenší šanci si to zapamatovat.

Sedli jsme si do jednoho z boxů. Nevěděl jsem moc jak začít konverzaci, takže jsem zavedl řeč na dnešní zápas. Ono už se to nějak vyvine.

„Eh, děje se něco?" kývnul jsem hlavou směrem k jeho mobilu, který co pět minut kontroloval. Jako by čekal na něco důležitého.

„Ne, nic. Jen...Cassie, moje holka. Celý den se mi neozývá. Měla dneska nějaký zkoušky, takže chápu, že neměla čas, ale už je docela pozdě," smutně se na mě usmál a prohrábnul si vlasy.

„Určitě to má nějaké vysvětlení. Třeba byla jen unavená, nebo se jí jen vybil mobil nebo tak. Určitě je v pořádku," povzbudivě jsem se na něj usmál.

„Jo. Máš pravdu. Je už nejspíš doma a spí. Poslední dny a noci strávila nad učením, takže musí být pekelně unavená. Ale za tu dřinu jí to stojí. Jednou z ní bude skvělá právnička," zasnil se a při těch slovech se mu zvedly koutky úst. Jo. Být tak šťastně zamilovaný. To musí být skvělí pocit.

„Ale dost o mně. Co ty a holky? Nebo bych měl spíš říct kluci...?" nadzvedl tázavě jedno obočí a ušklíbl se.

„Jak to-jak to víš?" zarazil jsem se v pohybu. Nemohl to poznat, vždyť...vždyť se mnou nikdy nemluvil. To to teplo ze mě tak moc vyzařuje?

„Jak? Jenom slepý by se nevšiml, jak po něm pořád čumíš. Možná, že i ten slepý by si všimnul, jak ti občas ukápne slina," uchechtl se a pobaveně pozoroval jak rudnu.

„Na nikoho nečumím. Je to trenérův asistent, koukám na něj pouze pokud musím, což se na tréninku stává docela často," zavrčel jsem a kopnul do sebe panáka. Dneska večer jich bude potřeba ještě hodně.

„Vidíš, ani jsem neřekl po kom a stejně myslíš jen na něj," vítězoslavně se ušklíbl a mávnutím ruky nám objednal další pitíčko. Takový pocit, že ho bude potřeba víc, než zamýšlel, když mě zval.

„Tak jo, nic mi do toho není. Jsi dospělý, tady aspoň doufám a tohle je plně tvoje věc. Nebudu ti do toho kecat, klidně si s ním něco měj. Ale chci tě varovat. Koluje, že je to docela děvkař. A upřímně, něco pravdy na tom bude. Každý měsíc ho někdo vidí se třema jinýma a docela snadně si omotává lidi kolem prstu. Chvilku si užije a pak je odkopne. Jenom nechci aby sis ublížil. Asi je hot to přiznávám, ale nejsem si jistý, že za to stojí. Ovšem, pokud si chceš pouze užít, je to dokonalá volba," opřel se do zad a založil si ruce na hrudi.

„Neboj. Dám na sebe pozor," mrknul jsem na něj a raději svedl konverzaci jinam. Tohle téma bychom mohli vynechat.

Ke konci jsme na něj ale ještě jednou narazili. Respektive oba dva jsme měli již dost upito a já se při té příležitosti zmínil o tom neznámým úchylovi, který mi pořád píše.

Bez sebemenšího zaváhání mi odsouhlasil, že se stoprocentně jedná o jeho číslo. Takže pro jednou jsem musel dát svému svědomí za pravdu. Zase mu stoupne to jeho ego.

Každopádně šel okamžitě do bloku. Možná ho můžu stále tiše z povzdálí pozorovat, ale úplnou kontrolu nade mnou mu nenechám. Ne. Pokud ho vážně tak moc zajímám, ať mi to přijde říct do oči, zbabělec jeden.

Zahrával jsem si s ohněm. Pokud to vše o něm byla pravda, určitě se spálím. Už jednou jsem si ublížil a teď to udělám znovu. Věděl jsem to. Hluboko uvnitř jsem věděl, že to skončí zlomeným srdcem.

Kéž by jen to. Tohle totiž skončí jinak. Mnohem hůř. Ale to jsem ještě netušil, co všechno můžu ztratit...

Tak jo jsem s tím silně nespokojena, but here we go