Rules are meant to be broken

IX.

„Takže, co kdybys začal hezky od začátku. Třeba od té noci, jak tě zatáhnul do té uličky. Co se stalo, když jste přijeli k tvému bytu?" založil si ruce na hrudi. Překvapeně jsem na něj vykulil oči. To mě snad sleduje nebo co?! Jak poznal, že lžu?

„No tak. Nečum na mě tak. Vím, že jsi kecal. Není možný, aby tě doma jen tak vysadil. Taková verze neexistuje ani v celém multivesmíru. Takže...co se dělo?" nadzvedl tázavě obočí a loknul si z flašky, která stála mezi námi. Vytrhnul jsem mu ji z ruky a loknul si minimálně třikrát. Snad si nemyslí, že se mu tady budu zpovídat za střízliva.

„Ehh...no, normálně zastavil u mě před vchodem a pak mě pomalu násilím vytáhnul z auta ven. Nevím, co mu zase přeskočilo. Doufal jsem, že mě pustí, ale on ne. Géniovi opět přeskočilo a začal mě líbat. Kokot jeden. Myslel jsem, že se pozvracím. Nakonec mě jen poslal dovnitř s tím, že nemám do rána vytáhnout paty z doma. Spokojený?" protočil jsem nad tím očima. Nechápu, proč to ze mě tahá. K čemu mu to jako bude? Na věci to nic nemění.

„Ale tak se hned nečerti. Jenom mě zajímalo, jak moc mu budu muset upravit obličej. Prokážu mu vlastně takovou plastiku zdarma. Měl by mi děkovat," uchechtl se a vzal si flašku zase na chvíli zpátky. Měli jsme ji jako ve střídavé péči. Až na to, že obsah z ní pomalu ale jistě mizel.

„Tak na to chci vstupenky do první řady. Rád se podívám na tu skvělou proměnu jeho vzhledu," musel jsem se usmát. Tohle bylo fajn. Otevřeně o tom s někým mluvit a přitom i trochu vtipkovat. Dokonale to odlehčí situaci, i když tohle bych měl brát spíše vážně.

„O dnešku ti povím později. Respektive až se dostatečně opiju. Za střízliva ze mě už nic nevyleze," informoval jsem ho a přihnul si pořádně z lahve. Ani nevím, co to pijeme, ale chutná to dobře.

„Tvé přání je mi rozkazem," zasalutoval a mávnutím dal znamení barmanovi, tudíž před námi přistálo další miminko. Tentokrát byl její obsah zcela průhledný a podle silné vůně i o hodně silnější. Tak se mi to líbí. Pít hodně ale ne za draho.

Klopil jsem to do sebe jedno za druhým. Jake pil o něco méně, ale nijak zvlášť nezaostával. Nejspíš se chtěl ujistit, že alespoň jeden z nás zůstane při smyslech.

„Kubíííí! Pověz mi pohádku," zaškemral Jake a nahodil takový ten psí kukuč. Nebo se o to alespoň pokusil, protože mu to moc nešlo. Nebo už já jen blbě vidím.

„Myslíš ten horor?" přeptal jsem se ho. Cítil jsem, jak se mi motá jazyk, ale když jsem se plně soustředil, dokázal jsem mluvit jakž takž srozumitelně.

„A-ano. Přně takkkk," zamumlal mi v odpověď. No, ten už jazyk asi jen tak nerozmotá. Chudáček. Neměl jsem ho tolik opíjet, ale není moje chyba, že tolik nevydrží.

A tak jsem se pustil do příběhu. Opravdu velice pomalým a soustředěným hlasem jsem mu převyprávěl vše, co se stalo. Tentokrát už jsem nic nezatajil. Nemělo by to smysl. Navíc...stejně
si minimálně polovinu věcí nebude zítra pamatovat, takže je to stejně jedno.

„Pčkat, pčkat, pčkat. Tys ho zchraňoval v kupelne?" promnul si kořen nosu.

„Jep," přikývnul jsem a kopnul do sebe ten zbyteček, který ještě zbýval na dně flašky. Měl bych objednat další?

„A poč szi ho poštěl dvnitř?" zakroutil nevěřícně hlavou, ale v podnapilosti to působila tak akorát vtipně.

„Protože jsem debil, sám jsi to řekl," promnul jsem si oči. Nějak se mi chtělo spát, ale nemůžu to zalomit tady v baru.

„Bře, le prč si ho nchal u sbe prspat," mumlal opilecky dál. Hlavně že jsem to vždycky já, kdo se jako první zřídí.

„Ehm...já...já nevím. Asi mi ho bylo líto?" polemizoval jsem. Sám nevím, proč jsem ho tam nechal. Neměl jsem k tomu žádný důvod a přesto jsem to udělal.

—————

Vypadli jsme z baru až kolem třetí. Jake už byl dost pod obraz, takže jsem celou naši útratu nakonec zaplatil já.

Kymácivým krokem jsme se loudaly ztichlými ulicemi. Jake u toho pořád něco bleptal, ale rozuměl jsem mu jen každé druhé slovo.

Po půl hodince jsme se konečně dobelhaly k němu domu. Marně jsem po něm žádal klíče, protože je u sebe zásadně nenosí. Tudíž mi nezbývalo nic jiného, než zazvonit.

Chtěl jsem to vzdát a dotáhnout ho prostě nějak k sobě, ale po chvilce se přeci jen vevnitř rozsvítilo. Ze dveří vyšla drobnější brunetka a rozespale mžourala do tmy.

Hodil jsem po ní omluvný úsměv a společně jsme ho uložili do postele. Cassie nad tím ale jen mávla rukou a nedělala si s tím moc starosti. Nejspíš to nebylo poprvé.

Rozloučil jsem se a vydal se vstříc zbytku mojí cesty. Do bytu to mám ještě kus a rád bych alespoň na chvíli zamhouřil oči.

Potichu jsem si pobrukoval melodii, která mi utkvěla v hlavě. Došel jsem až na roh ulice. Zde se mi nabízely dvě možnosti. Jít osvětlenou delší cestou, nebo si zvolit o dost kratší cestu zčernalými uličkami. Volba byla jasná.

Došel jsem do poloviny cesty, když se za mnou ozvala rána. Prudce jsem se otočil, až jsem se malinko zakymácel. No jo, ten chlast, já vím.

Když ale nadále panovalo mrtvolné ticho, více jsem se tím nezabýval. Mohla tam proběhnout třeba kočka, co já vím. Přesto jsem se nedokázal zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Cítil jsem ten pohled na svých zádech dokud jsem za sebou nezavřel dveře.

————

Hádejte kdo klasicky ráno nestíhal? Ano. Já. S pětiminutovým zpožděním jsem naklusal do šatny, kde už dávno nikdo nezůstal. Rychlostně jsem se začal převlékat a sypal jednu nadávku za druhou. To je dneska zase den. Popadnul jsem hokejku a rozběhl se na led. U trenéra to zase pěkně schytám.

„Do píči!" ozvalo se z chodby po mé pravici. Zamrznul jsem na místě. Tak počkat. Slyšel jsem dobře? Ne, určitě se mi to jen zdálo.

„Už se na to fakt můžu vysrat," hlas se ozval po druhé. Zvědavě jsem se vydal za hlasem.

To-to byla čeština.

Hihi