Rules are meant to be broken

XX.

„Řekl ti, abys kurva odprásknul! Nebo chceš památku i nad druhé oko?" zahřměl jeho hlas chodbou. Překvapeně jsem zamžoural. Dneska už mě asi nic nepřekvapí.

Ale ať už se věci měly jakkoliv, Slafkovsky se stáhnul. Naposledy se podíval mým směrem, přičemž já jeho pohled jednoduše ignoroval. Nestojí mi za tu bolest, kterou s sebou přináší.

Ale kam se poděly ty dokonalé ruce, které omluvily vše...

Tu naprosto odbornou myšlenku jsem raději rychle zahnal. Nechápu, jak jsem kdy mohl jeho chování omlouvat.

Protože jsi zažil ještě něco mnohem horšího...

„Drž hubu!" potichu jsem zavrčel na svoje podvědomí, které mě jako vždy poctilo svou návštěvou v tu nejméně vhodnou situaci.

„Můžeme...můžeme si promluvit? Vím, že mě nenávidíš a máš na to absolutní právo. Ale, není to tak jak to vypadá. Vyslechni mě. Prosím," doléhal na mě Kubalík.

Změřil jsem si ho pohledem od hlavy až k patě. Zachytil jsem jeho omluvný pohled, ale... Pobaveně jsem si odfrknul.

„To říkají všichni. Vždycky je to tak, jak to vypadá," odpověděl jsem mu chladným hlasem a s těmi slovy mu zmizel z dohledu.

„Chci vysvětlení," uslyšel jsem ještě za sebou Pasťův hlas. Nešel za mnou, zůstal tam s ním.

Protočil jsem očima. Naše drbnička si musí udělat kompletní obrázek. No, jen ať si poslouží. Mně už je to asi všechno úplně u prdele.

—————

„Tím, že ho vyrazili, mu zachránil prdel," řekl jsem, když na mě Pasťa nepřestával doléhat. Dal jsem si věci dohromady a došlo mi, že Kuba mu všechno řekl. Nebyl důvod chodit kolem horké kaše, tudíž jsem přešel rovnou k těm podstatnějším částem.

„Do těch sraček ho zatáhnul on," zaprotestoval a znechuceně ohrnul nos. Chápal jsem jeho rozhořčení, ale v tuto chvíli je to to poslední, co potřebujeme.

„Dostal by se do nich i tak, chtěl ho chránit," pokrčil jsem rameny. Možná to mohlo vypadat dost lhostejně, jako by mi to bylo celé úplně ukradené. Ale opak byl pravdou.

„Takže mi chceš říct, že tímto nechutným svinstvem mu zachránil život?" Pasťa si mě měřil pohrdavým pohledem.

„Nerad to přiznávám, ale ano," povzdychnul jsem si. Celá tahle situace je dost na hovno a to pouze mojí chybou.

„Je to moje chyba. Nedostal jsem se k němu včas," zamumlal jsem a zajel si rukou do vlasů. Nic z toho by se nestalo, kdybych jen dělal svoji práci tak jak jsem měl. Kdybych byl včas tam, kde jsem měl být.

„Jak to myslíš?" zajímal se Pasťa a zkoumal si mě odhadujícím pohledem. Protočil jsem očima.

„Víš jaká díra to je? Je to střed toho všeho. A on tam přišel bez toho, aniž by cokoliv věděl. Jasný, máme dohodu, že jim nic neříkáme a pouze je chráníme, ale... On nerozumí polovině věcí, co se kolem něj děje. Nevěděl, jakou lavinu spustil, když k němu nasedl do auta, když vkročil na led, když si ze všech lidí na světě vybral zrovna Jakea. Věci se zkomplikovaly a já nemohl první den nastoupit s ním a když jsem přišel bylo pozdě. Měli ho vyhlídnutého už předem. Ještě než nastoupil. Snažil jsem se ho odtamtud dostat, ale nebylo jak.

Mluvil jsem se Slafkovskym. Měl jsem to udělat už na začátku. A než mě tu začneš poučovat nech mě domluvit. Vím co udělal. Do jakých sraček se dostal a kam zatáhnul i nás. Žehlily jsme jeho průsery ještě rok, ale...jednou byl náš. A pokud se rozhodli že ho chtějí teď zpátky musíš to zkousnout. Je jedním z nás, nevím proč se vrátil. Tedy teď už ano. Tím co se stalo s Kubou...myslím že mu něco došlo. Zjistil, že stále není konec a ještě má šanci věci napravit.

Po Kubově odchodu jsem se měl vrátit. Zpátky než mi bude řečeno co dál, ale nemohl jsem. Víš kolik máme v zámoří kluků? Kolik jich hraje a o ničem neví. Chceme je chránit tím, že jim nic neřekneme, ale nemáme dostatek lidí, abychom je všechny uchránili. Slafkovsky mi poskytl informace. Dost abych si zmapoval kde koho máme a jednoho po druhém jsem se snažil chránit, ale nestačím na to. Musíme jim to říct.

A co se týče Slafkovského, dostalo se ven, že nám vynáší informace. Přimluvil jsem se za něj aby ho stáhli zpátky k nám. Posral to a dost. Ale co se týče zámoří, je to náš nejvlivnější člověk. Má dost kontaktů a dobrých. To co se stalo s Kubou...já...jenom chci aby věděl pravdu. Ať si sám udělá obrázek, ale má k tomu všechny informace.

„Tohle je fakt hnus. Nechci, aby se nikdo z nově příchozích dostal tam, kde jsme my," zamručel nespokojeně Pasťa. Věděl jsem, že to myslí vážně. Taky bych si přál, aby byli věci jednodušší. Lepší.

„Já vím, ale pokud chtějí hrát hokej, musí se přizpůsobit....my to udělali," na konci už jsem prakticky šeptal.

Před pár lety...byl to můj sen. To nejlepší, co mě mělo v životě potkat. Ale...společně s tím přišlo nespočet problémů a bolesti. Přesto bych to udělal znovu. Obětoval bych klid, bezstarostnost a vlastní bezpečí, jenom abych mohl hrát hokej.

I když to znamenalo hrát ještě jednu větší a špinavější hru. Hru, která nemá konec. Nelze ji vyhrát. Pouze přežít.

„Takže co budeme dělat teď? Pokud nemáme dost lidí..." promluvil po pár minutách ticha osmdesát osmička.

„Já si musím promluvit s Vráničkou. Musím mu to vysvětlit. A...když jsem řekl, že Slafkovsky je náš, myslel jsem to doslova. Je nás málo a jich taky. Dohromady máme větší šanci, takže...přivítej bratříčky v úctyhodném stylu. Pokud si chceme udržet své místo, potřebujeme je stejně jako oni potřebuji nás," poplácal jsem ho po rameni. Úplně jsem cítil, jak z něj sálá nadšení.

„Jinými slovy: Ten kretén, kterého chceš právě vykuchat, je tvůj spojenec a chráníš mu krk," ironicky se na mě usmál.

„Přesně tak. A já vím, s jakou radostí to budeš dělat," zašklebil jsem se, než jsem se otočil k odchodu.

Pěkně popořádku, prvně najít Vráničku, pak všechno ostatní. Jenom doufám, že není natolik paličatý, aby mě alespoň vyslechl.

„Nezatahuj ho do toho, prosím. Vytrpěl si toho už dost," poprosil mě Pasťa. Otočil jsem se k němu a v jeho očích se zračila čirá panika.

„Já vím...ale karty už jsou rozdány. Po jeho návratu zpátky, se věci daly do pohybu. Změnily se. A Slafkovsky je jediný, kdo má z nás v zámoří alespoň kapku moci. Jediný, kdo má šanci přežít, přesto že je zradil. Nevím jak moc je do toho Kuba zapletený, ale něco tají. Nám všem. A jeho číslo na seznamu nepohodlných, je číslo jedna. Jdou mu po krku. Nepřestanou dokud ho nedostanou. A jeho jedinou šancí na přežití je právě ON," smutně jsem se na něho usmál.

„Jak to myslíš, že něco tají?" zkřížil si ruce na prsou.

„V tom svinstvu...dostal se do něj dříve než poznal Slafkovského. Plave v tom už do patnácti. A my to zjistili až teď."

Neptejte se mě na nic, žádné odpovědi nemám.

Jo a stále nějakým způsobem žiju.