Rules are meant to be broken

VI.

Princeznička se nám rozhodla zlobit. Musím uznat, že sílu tedy má, ale pokud si myslí, že mě může jen tak provokovat, aniž by to nemělo následky? Přece nemůže být tak naivní.

Už jsem se rozhodl. Je můj. Na jeho názor se nikdo neptal. Kromě toho, musíte mi dát za pravdu, že se mu to líbilo. Je tak poddajný až to bolí. Tak jednoduché si ho zmanipulovat.

Jak se na mě zlobil a trucoval. Dokážete si snad představit něco roztomilejšího? Takové nafoukané štěňátko, které nedostalo papu.

Když mě propaloval pohledem nemohl jsem si pomoct. Prostě jsem na něj nevinně zamrkal, jako že mi je to líto. Jeho pohled po chvíli zjihl. Takže mi to opět sežral. Chudáček. Naprosto dokonalá hračka. Je pro to úplně stvořený.

„Vrána! Poď so mnou," zakřičel jsem na něj, když skončil trénink. Celou tu dobu se mě snažil ignorovat. Překvapivě se mu to úspěšně dařilo.

S protočením očí za mnou neochotně přišel a jak překvapivě mě opět vraždil pohledem.

„Co zase chceš, ichtyle," prsknul po mně znechuceně. Takže princeznička je stále nafouknutá. Asi mu budu muset pomoct upustit páru.

„Takto by si ma oslovovať nemal," pokáral jsem ho. Jenom si pohrdavě odfrknul. Ale ale ale. On si vážně myslí, že něco zmůže?

„Můžu ti říkat jak chci," odseknul a otočil se čelem vzad, že zase půjde. Rukou jsem si ho přitáhnul zpátky ke mně. Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou.

„Pozerám sa, že na tvojom správaní budeme musieť ešte zapracovať. Ale teraz ťa vezmem na ošetrovňu. Hoci poznám pôvod toho, prečo si so sebou dvakrát za sebou sekol, pravidlá sú holt pravidlá," nečekal jsem na odpověď a prostě si ho za ruku táhnul za sebou jako neposlušné dítě.

„Pusť mě. Trefím tam sám. Nestojím o tvoji společnost," vykroutil se mi ze sevření. Naštvaně si to dupal dál chodbou. Trefí? To sotva. Už dávno ty dveře minul...

Pobaveně jsem se ušklíbl. Rád bych ho tu pozoroval, jak se to ztracený štěně motá. Ale mám ještě nějaký povinnosti, které nepočkají, bohužel. Tudíž mi nezbylo nic jiného, než ho tu nechat bloudit.

——————

„Kretén. Debil. Idiot. Imbecil. Kokot zasranej," soptil jsem jednu nadávku za druhou. Vážně ho nenávidím. Jak se mi mohl vůbec kdy líbit?

Venku před stadionem mě přivítal studený vítr. Super, teď zase chytit taxík a hurá na kutě. Potřebuju se pořádně prospat, zítra hrajeme, přičemž já už pár dní ten spánek docela flákám.

Místo taxíku mi však přizastavilo úplně jiné auto. Skvělé! Doufal jsem, že už odsud dávno zmizel ale ne, jeho maličkost si prostě musela počíhat na mě.

Ignoroval jsem ho a šel o kousek dál. Nejsem debil, nenastoupím k němu. To bych taky mohl skončit rozřezaný někde v lese. Jenomže jeho mozeček to nejspíš nepochopil, protože akorát zacouval zpátky za mnou.

„Nestojím o tvoji společnost. Kterému slovu jsi konkrétně nerozuměl?" zavrčel jsem, když opět zastavil přímo přede mnou. Já chtěl jít jen v klidu domu.

„Nemal a nastúp si. Je neskoro, hodím ťa domu. Mám to cestou," odpověděl mi a stále vyčkával až si nastoupím. Zaváhal jsem. Po pravdě řečeno odvoz by se hodil, ale s ním?

„Nesprávaj sa ako malé decko a poď. Alebo ťa dovnútra dotiahnem násilím," netrpělivě klepal prsty. Protočil jsem nad ním očima.

„Dotkneš se mě a ukousnu ti všechny prsty," zamumlal jsem spíš pro sebe, protože mi je jasné, že na to nebere ohledy. To bych po něm vyžadoval moc.

„Hodnaj. Tak sa mi to páči," samolibě se ušklíbnul a rozjel se pryč. Patnáct minut. Patnáct minut, pokud je přežiju, přežiju už všechno.

Jeli jsme v tichosti. Ostatně přesně to mi vyhovovalo. Nehodlám poslouchat nějaké jeho kecy o tom, co jsme mlel. Jasný, chápu, všechno to slyšel, ale nemusí mi to pořád předhazovat. Stačí, že mě celý trénink popichoval Jake. Kdybych ho neměl rád, jednu bych mu už vrazil.

„Co to děláš? Kam jedeme?" zmateně jsem vyhlížet z okénka. Jistojistě vím, že můj byt se nachází jiným směrem. Měl odbočit doleva.

„Len si potrebujem niečo zariadiť," suše odpověděl a zastavil na kraji silnice. Nelíbilo se mi to. Prázdná temná ulička, prostě se mi to nezdálo.

„Za chvíľku som späť. Nerob blbosti," zamumlal a než jsme stačil cokoliv namítnout, zabouchl za sebou dveře. Dokonce za sebou i zamknul. Skvělé. Jen nevím jestli proto, abych nezdrhnul, nebo pro moje vlastní bezpečí. Tak či tak, nikam nehodlám jít. Kdo ví, co se tu potuluje za lidi.

Ten mamlas zmizel ve dveřích na konci ulice. Měl bych se o něj bát? Mám se bát o sebe? Protože ti borci za autem vypadají dost nebezpečně.

Proklínám ho, zabiju ho. Proč mě sem zatáhnul? Ať si tu klidně dělá co chce, ale mě z toho může laskavě vynechat.

Rozepnul jsem si pás a nenápadně se na sedačce pootočil, abych měl lepší výhled za sebe. Jestli se mi něco stane, měl jsem vás rád. Sbohem.

Přesně ve chvíli, kdy se ty gorily za mnou začaly pomalu přibližovat, prudce se otevřely dveře. Leknutím jsem nadskočil. Oddechnul jsem si při zjištění, že se pouze vrátil ten idiot, ale ne na dlouho. Bez sebemenšího varování šlápnul na plyn a uháněli jsem pryč.

„Co jsi kurva provedl?!" vystartoval jsem po něm, když jsem se oklepal z prvotního šoku. Do čeho se ten kretén zapletl?! Myslel jsem si o něm hodně věcí, ale že se bude pohybovat na černém trhu?

„Ehhh...nevyriešené účty," zamumlal a dál se soustředil na řízení. V zatáčce ochranářsky natáhnul ruku přede mě. No, alespoň jsem neproletěl čelním sklem.

„Očividně!" vypísknul jsem, když mi zapínal pás aniž by spustil oči z vozovky. Kurva. Nechci vědět, kolikrát už před někým zdrhal. Natož kolikrát si u toho vezl svojí oběť. I když nebudu lhát, bylo to docela hot.

„Nič to nie je, princezná. Neboj. Dostanem ťa v poriadku domu a potom...jednoducho do rána nevychádzaj, ju?" hodil po mně usměvavým pohledem, než zastavil. Ani jsem si nevšiml, že už jsme zpátky u mého bytu.

„Kurva," zaklel a v mžiku vyskočil z auta. Popadl mě za ruku a táhnul mě směrem, k mému bytu. Co si o sobě jako myslí?! Kdo ho zval?

„Nech mě být, ty imbecile," snažil jsem se vymanit, ale jeho sevření bylo dost silné. V klidu si mě táhnul dovnitř.

„Teraz nevyšiluj, princezná," zašeptal, načež mě přirazil ke zdi a přisál se mi na rty. Snažil jsem se ho odstrčit, ale on tuto reakci čekal, tudíž mi pouze uvěznil ruce za zády.

Do prdele. Když ty jeho rty stejně chutnají tak dobře. Možná, možná jenom trochu ochutnám, to přeci není zakázané, ne?

„A teraz mazaj pekne na kute," nejednou se ode mě odtáhnul a popostrčil mě do bytu. Celý zmatený jsem se snažil odemknout dveře. Co to má všechno znamenat?!

„Dobrú noc, princezná," zavrněl mi naposled do ucha a plácnul mě přes zadek. Avšak, když jsem se po něm otočil, stihla ho už pohltit tma.

Kurva. Tohle bylo divný. Co? Proč? Jak? Nechcete mi to někdo vysvětlit? Co se tu právě sakra stalo?!

Neviem, či to bolo niečím zaujímavé, ale snáď sa páči.

Love you

<33