Rules are meant to be broken

XXII.

Vrátil jsem se do pokoje. Potřeboval jsem být sám. Musel jsem si utřídit myšlenky. Ujasnit si, co všechno vím. Co vím a co jim můžu říct. Co můžu říct nahlas, aniž bych někoho ohrozil.

Měl pravdu. Věděl jsem něco, co jsem vědět neměl. Věděl jsem toho příliš. Věděl jsme všechno. Kdo je král a kde je jeho poklad.

Řeknu to narovinu. Objasním vám to.

Setkal jsem se s mafií když mi bylo čtrnáct. O tom jsem nelhal.

Překvapení? Nebuďte.

Nechci říkat jak a kvůli komu jsem se tam dostal, nechci mít na svědomí i vaše životy.

Co chci ale říct je, že nějakou dobu jsem v tom lítal, aniž bych věděl, co se doopravdy děje. Tenkrát...chtěl jsem si jen sehnat trávu. Mladej a blbej, jenže v mém věku to dělal každý. Nechtěl jsem být outsider. Chtěl jsem alespoň trochu zapadnout.

Jenomže o tuto malou laskavost jsem poprosil špatné lidi. Bohužel jsem to nevěděl. Netušil jsem, do čeho mě zatáhnou. Nabalilo se na to samozřejmě spoustu dalších věcí. Dostal jsem se někam kam...nepřál bych nikomu se tam dostat. Když jsem ti to uvědomil...bylo pozdě.

Zaslechl jsem toho moc aniž bych se o to nějak prosil. Nebudu vysvětlovat jak jsem se dostal do úplného středu dění, to je věc o které nemluvím, stydím se za ní, bolí mě a...mohla by přivést do průserů každého, komu bych se jen slovem zmínil.

To, že jsem se odtamtud dokázal dostat...nebylo to osvobození. Naopak. Spoutalo mě to. Platil jsem za to nehoráznou cenu. Stal jsem se terčem číslo jedna.

Po pár měsících jsem pochopil, že nepůjdou po mně. Půjdou po každém, na kterém mi jen krapet záleží. Takže jsem přetrhal i ty tenké vazby, které jsem s pár lidmi měl.

Když se nic nedělo...zapomněl jsem na to. Byla to pro mě traumatizující část života a já doufal že je u konce. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, jakých rozměrů tato hra dosahuje.

Nevěděl jsem, že všechny ty útržky, ty lidi o kterých vždy mluvili...nevěděl jsem, že se to celé týká hokeje. Doufal jsem, že alespoň můj milovaný sport mi bude útočištěm.

Když jsem ale přestoupil do zámoří...pochopil jsem. Poznal jsem, jaká hra se kolem mě hraje i to jakou roli v ní hraju já.

Obchod s hráči. Nijak mě to nepřekvapilo. Šlo o prestiž. Udržet si místo. Slabé články...asi si všichni domyslíme, jak to celé končí.

Král. Celé toto měl na svědomí jeden člověk. A to jen proto, aby dostal zpátky svůj poklad. Chtěl ukázat svoji moc a proto si odstraňoval nepřátele. To že shodou okolností všichni hráli hokej...maska pro celý tento byznys.

Král měl svůj poklad. Před lety ho ztratil a teď ho chce zpátky. Psychopatický fanatik, tak bych ho nazval. Přesně tak. Věděl jsem, kdo to je. Věděl jsem kdo je král. Kdyby získal svůj poklad zpět, skončilo by to. Celá tato noční můra.

Já si však zapřísahal, že mu ho nedám. Nenechám ho vyhrát. Nedám mu jeho poklad. Měl jsem plán jak ho zastavit, jenomže jsem ho nemohl najít. Skrýval se. Věděl o své slabině.

Jeho poklad...byl i jeho zkázou. Zbraň namířena přímo proti němu. Jeho smrt. Konec hry.

Šach mat.

Rozsvítil jsem světlo, ale než jsem pořádně stihl vejít dovnitř, skončil jsem přimáčknutý na stěně. To mi vážně tak moc chybělo.

„Okamžitě mě pusť, nebo vzbudím celý hotel," zavrčel jsem na něj skrz zaťaté zuby. Neměl jsem na něj vůbec náladu. Co se vůbec opovažuje chodit do mého pokoje? Kdo si myslí že jako je?

„Keby si chcel, pár šikovnými pohybmi ma prehodiš oknom," kývnul směrem za mě, kde opravdu bylo okno otevřené dokořán. Na vteřinu jsem nad tím nápadem zauvažoval.

„O co ti jde?!" prsknul jsem na něj znechuceně. Ale můj pohled, kterým jsem ho doslova hltal, říkal něco jiného, což samozřejmě neuniklo jeho pozornosti.

„Nie si taký nevinný, ako vyzeráš, však?" ten svůdný pohled mi oplácel. Vládlo mezi námi napětí. Napětí, které mohlo skončit jen jediným způsobem.

Já, on, postel. Tam to celé směřovalo. Čtrnácti denní absence se na nás podepsala. Jenom to znásobilo chtíč, který nám oběma zatemňoval mozek.

Ano. Slyšeli jste dobře. Čtrnácti denní absence. Nejspíš jsem vám zapomněl říct ještě jeden drobný detail. Ups.

„Takže teraz, keď si mi konečne povedal celú pravdu. Hral som sa ja s tebou...alebo ty so mnou?" laškovně nadzvedl obočí. V očích se mu zlověstně zablýsklo.

„Co myslíš?" pobaveně jsem se ušklíbnul. Jeho úsměv se pouze prohloubil. Prsty mi přejížděl po tváři, až mi palcem přejel přes spodní ret.

„Myslím, že si nebol veľmi hodný," zavrněl mi do ucha, přičemž mi přejel mráz po zádech. Majetnicky mi šmátral rukama po těle.

„A co s tím uděláš?" zašeptal jsem nazpátek s výzvou v hlase. Odpověď přišla velice rychle, když moje tělo přistálo na posteli.

Nedlouho na to už jsem opět mohl ochutnávat jeho sladké rty. Chutnaly stále stejně, ne-li lépe.

Přitáhnul jsem si ho za zátylek. Což se mu moc nelíbilo, neboť moje ruce zůstaly přišpendlené nad mojí hlavou. Měl pevný stisk, ale když se ozvalo dvojí cvaknutí a moje ruce zůstaly nehybně na svém místě, přestože se ode mě odtáhnul, došlo mi jaký parchant to je.

„Chcel si vedieť, čo budem robiť? Rád ti to ukážem," znovu mu v očích zajiskřilo. V břiše mi zatřepotal roj motýlů.

Spokojeně jsem zavzdychal, když pomaličku začal opečovávat každý milimetr mojí kůže. Užíval jsem si ten pocit rozkoše. Ten přenádherný pocit, když se dotýkal mých citlivých místeček. Věděl, kde přesně je mi jeho dotyk nejpříjemnější.

„Presne tak. Len nech ťa všetci počujú," spokojeně se ušklíbl, než se vrátil k předchozí činnosti.

————

„Povedz mi pravdu. Celú. Môžem ti pomôcť," ležel jsem u něj v náruči schoulený do klubíčka. Pohrával si s mými vlasy a sem tam mě líbnul na čelo.

Mlčel jsem. Předstíral jsem, že spím a otázku jsem neslyšel.

„Ako ťa môžem ochraňovať, keď mi nepovieš, kto po tebe ide?" nenechal se odbít. Znal mě dobře. Poznal, že nespím.

„Promiň, já...nemůžu," zamumlal jsem mu do hrudi. Neodvážil jsem se mu podívat do očí. Nechci mu lhát, proto raději neříkám nic.

„Strážim si ťa aj tak," zašeptal nakonec a na důkaz svých slov mě objal ještě pevněji.

Velice zajímavý vývoj situace...