Rules are meant to be broken

XXIV.

„Tak co? Nechtěl už by ses konečně pochlubit, kdo jsou ty tvoje záhadná dostaveníčka?" nepřestával do mě rejpat Blumka. Celý večer mě zahrnuje svými otázkami.

„Nevím, o čem mluvíš. Stalo se to jednou a není zrovna čím se chlubit," odpověděl jsem mu s úšklebkem na rtech. Dali jsme si od té doby větší pozor, aby nás už znovu nikdo neviděl, protože by to vzbudilo zbytečné podezření.

„Tak si to nech pro sebe, debile," protočí Blumka očima, než obrátí pozornost k flašce, která leží přímo před ním. Někdy mě až překvapuje, jak obrovští alkoholici to vlastně jsme.

„Vráníííííík!!!!" zařval někdo až nebezpečně blízko mého ucha. Prudce jsem otočil hlavu, ale hladina alkoholu v mém těle už byla taky trošičku vyšší, takže se mi akorát tak zatočila hlava, jak jsem mžoural na danou osobu.

„Ale nazdar, chlape," pozdravil jsem Kubalíka, když jsem konečně zaostřil natolik, abych rozeznal jeho tvář. Oproti zbytku dne vypadal teď uvolněněji. Nejspíše se taky napil trochu víc, než by bylo zdrávo.

„Jsi v pohodě?" optal jsem se pro jistotu, když jen tak tak dosednul na židli, ze které málem sletěl. Nepotřebujeme trenérovi vysvětlovat, proč jsme se po postupu ze skupiny všichni nějakým záhadným způsobem zrakvili.

„Jasňačka," ukázal mi zdvižené palce. Tedy pokusil se o to, ale i snaha se cení. Protočil jsem očima, protože nevím, co bych mu na to měl asi tak říct.

„Kam zdrháš?" oslovil mě Blumka, když jsem se z ničeho nic zvedl od stolu. Od chvíle, kdy jsme se sem usadili, už začínal malinko střízlivět, ale pár minut mu ještě potrvá, než se mu mozkové buňky znovu zregenerují.

„Jenom si odskočím," mávnul jsem rukou směrem k toaletám a začal se prodírat davem lidí, který snad neměl konce. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna tady se sejde tolik lidí.

Na záchodech ale překvapivě nebyly fronty, takže jsem mohl nepozorovaně zapadnout dovnitř. Podíval jsem se do zrcadla na svůj odraz. No, musím uznat, že jsem na tom ještě docela dobře. Vlasy mi netrčí všemi směry a i zorničky nemám přehnaně rozšířené. Jsem na sebe náležitě pyšný.

Netrvalo dlouho, než mě dvě silné paže zatáhly dozadu. Během vteřiny se za námi zavřely dveře kabinky a já narazil zády do dveří. Romantičtější příchod jsem si nemohl ani nechat zdát.

„Čo ti tak dlho trvalo?" zavrčel na mě. No vážně, šetrnější zacházení už snad ani nejde.

„Aleeee...taky je někdo až moc nedočkavý," pobaveně jsem se mu vysmíval. Bavilo mě ho provokovat. Přitom to bylo tak jednoduché. Je nehorázně majetnický, takže mu chvíli nevěnujete pozornost a on vás po zbytek večera bude propalovat pohledem, což jsem si jen tak mimochodem náramně užíval.

„Pozor na pusu," zavrčel mi do ucha, než se opět hladově vrhnul na moje rty. Měl ten chudáček vůbec večeři? Soudě podle jeho neukojeného chtíče naposledy jedl včera ráno. Což...taky mohla nebo nemusela být pravda.

„Copak? Ty nechceš vědět, co všechno s ní dokážu?" škádlivě jsem se ušklíbl za což jsem si vysloužil...raději nebudu říkat co.

„Tvoja ponuka je prijatá," zlověstně se usmál. Okamžitě jsem začal svého rozhodnutí litovat. Tedy...lituju?

Nemám na tebe už, ty kreténe jeden. Opravdu končím. Přijď mi alespoň na pohřeb, smrade jeden.

—————

K autu jsme doběhli celí vysmátí, protože vykrást se nepozorovaně ven, když na každém metru čtvrtečním oxiduje minimálně jeden z vašich spoluhráčů, představuje decentně mission impossible.

„Budeš jazdiť?" hodil mi se smíchem klíčky od jednoho z jeho nezdravě předražených aut. Chvíli jsem ho obdivně zkoumal, i když jsem autům nikdy moc nerozuměl. Avšak bylo jeho, takže bych očekával, že bylo na zakázku.

„Ty si nepamatuješ, jak to dopadlo minule?" nadzvedl jsem tázavě jedno obočí. Doteď nechápu, jak jsme to mohli oba přežít ve zdraví a prakticky bez jediného škrábance. Ten den jsme si nejspíše vybrali všechno štěstí světa.

„Stále nemáš vodičák?" pobaveně si odfrknul. Nevinně jsem se na něj zazubil. Proč z toho dělá takovou vědu? Ne každý má holt talent na řízení.

„Nebylo kdy," zalhal jsem a už si otevíral dveře spolujezdce. Nebudu se obtěžovat řídit. Nechám se vozit jako nějaká princezna, to je přesně práce pro mě.

„Budeš řídit. Potkáme se na křižovatce dva bloky odsud" tentokrát jeho hlas nezněl ani trochu pobaveně. Naopak, zcela vážně a bez známky milého tónu. Navíc to, že použil češtinu, i přestože jeho snaha vyslovit ř, byla opravdu roztomilá, na naléhavosti jedině přidávala.

„Hele, jestli je tohle pokus o zvrácený vtip, tak není vůbec vtipný. Víš, že po tom mám trauma," chladně jsem mu odpověděl. Částečně to byla pravda. Opravdu jsem se po minulé zkušenosti řízení vyhýbal. Z toho důvodu jsem si řidičák nikdy ani nezkoušel dělat.

„Desať metrov vľavo, čierna mikina, meter osemdesiat," šeptal potichu, ale nepřestával pozorovat dění kolem nás. Kurva! Tohle mi vážně chybělo. Už jsem ani nedoufal, že by se mi znovu poštěstilo.

„Neumírej," vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stihl pořádně rozmyslet. Bez zbytečného zdržování jsem spěšně oběhl auto a nastartoval. Můj mozek si nějakým způsobem zvládl zapamatovat postup, protože jsme se rozjel bez jakékoliv komplikace.

————

„Musel si rozbiť moje obľúbené auto?" zeptal se mě, když už jsme se ruku v ruce vraceli na hotel, opět naprosto vysmátí.

„Příště tě nechám chcípnout na ulici," odseknul jsem mu a hrál naoko uraženého. Tak já mu tu zachraňuju život a on si ještě bude stěžovat. Nevděčník jeden.

„To by si neurobil. Bezo mňa by si neprežil týždeň," pobaveně si odfrknul. No...částečně měl pravdu, ale to jsem mu vůbec říkat nemusel. Ještě bych mu zbytečně honil ego.

Když už mluvíme o honění...

„Takže... čo budeme teraz robiť?" sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Majetnicky si mě přitáhnul co nejblíže to šlo. Cítil jsem jeho dech na tváři, to jak mu splašené bilo srdce. Musím však uznat, že to moje na tom nebylo o nic lépe.

„Pár nápadů bych měl..." olízl jsme si rty mlsně jako kočka. Popadl jsem ho za ruku a táhnul ha sebou do schodů. Šli jsme jenom do druhého patra, ale naše těla vyžadovala...jisté potřeby, kvůli kterým nám cesta zabrala alespoň dobré půl hodiny.

S jazykem někde v jeho krku jsem pozpátku couval k sobě na pokoj. Poslepu jsem nahmatal kliku, rozrazil dveře, které za námi ochotně zavřel.

Okamžitě mě přirazil na stěnu, aniž by přerušil náš polibek. Jsem si jistý, že všichni moc době víme, kam toto celé směřuje.

Jenomže v tom se rozsvítilo světlo a my od sebe zděšeně odskočili.

A do prdele!

Hi loves,

doufám, že jsem vám alespoň maličko chyběla.

Jakl omluvu tady máme novou kapitolku (samozřejmě) a taky jdu vydat jeden nový příběh, takže už nejspíš je (nebo během pár minut bude) u mě na profilu, takže budu ráda když se kouknete.

Pac a pusu. Užívejte ještě těch pár dní volna

Love you

<33